Výlet s Eurikem

Procházka ve třech v Libereckém covendomu

Nedávno jsem prožil dobrodružnou procházku se dvěma členy Eurikova covenu – s Pepou a s Eurikem. Bylo to v Jizerkách nedaleko Jabloce – výstup na Prosečský hřeben. V jejich covendomu jsem se ocitl čistě náhodou během jedné služební cesty a tak nás napadlo jít na vycházku. Cesta kudy jsme šli je v létě asi celkem příjemná, ale za sněhové vánice byla postupně stále méně zřetelná. A jak jsme tak šli, za chvíli bylo jasné, že nadále bude třeba zdolat prosečský vrch azimutem (Nový výraz, který jsem se naučil od Eurika – to je když vidíte cíl cesty a jdete přímo k němu bez ohledu na terén). Eurik tedy zvolil směr k rozhledně a začali jsme se brodit do neuvěřitelného krpálu mezi pařezy přímo vzhůru. Bylo to opravdu žůžo. Díky značnému sklonu nám sníh sahal po pás a co chvíli se pod námi utrhla lavina. Pepík v džínách a v mokasínech prožíval těžké chvíle. Netušil totiž na jakou výpravu se chystá. Nahoře na hřebeni jsme narazili na vybydlenou rekreační chatu. Je to bývalá luxusní restaurace, ale teď to spíš připomíná squat. Eurik se vydal na prohlídku, ale po té, co se pod ním začala propadat podlaha, zase rychle vycouval. K Lukášovu jsme se pak opět vydali azimutem přímo dolů z hřebene. To už zuřila docela pěkná vánice. Pepik obezřetně šel, Eurik běžel a jsem se snažil běžet, ale spíš jsem se kutálel. Nakonec jsme došli až do Lukášova do hospody. Museli jsme asi vypadat strašně, ale nakonec z nás všechen sníh roztál a zbyla tam po nás akorát velká louže. Bylo to asi to jediné , co jsem měl z  letošní zimy, ale musím říct, že to bylo opravdu romantické. Tímto tě zdravím, Euriku a díky za hezkou procházku. Doufám, že až do Jablonce zavítám příště, tak že bude o něco lepší počasí. 🙂 Mám radost z každé neuvěřitelnosti, kterou se mi podaří přežít.