V Rumunsku „to“ taky žije. Sice míň než v Čechách, ale přesto jsem byl velmi příjemně překvapen..
Během března mě na několik dní zavedly pracovní povinnosti až do země hraběte Drakuly, neposkvrněné přírody, Transylvánských Alp a vynikajícího vína. Pracovní cesty se však bohužel neodehrávají v horách, lesích ba ani na pláži u moře. Z celého Rumunska jsem tím pádem viděl pouze hlavní město Bukurešť, což je metropole dvakrát větší než Praha. Jak jsem brzy zjistil, Bukurešť je město s mnoha parky, kasiny, nočními kluby, neuvěřitelnými komunistickými stavbami a rozmlácenými baráky. Narazíte zde na místa, kde například před obchodem luxusním až oči přecházejí hnije stará Dacie. Jiná docela podobná se okolo vás mihne, plná cikánů až po střechu naplňující setmělou ulici dunivým hip-hopem. A taxíky jsou tu až na výjimky taky Dacie, jsou žlutooranžové a levné, takže s nimi jezdí i studenti. Najdete tady také druhou největší budovu na světě co do objemu – Rumunský parlament. Můžete potkat velké množství malých pravoslavných kostelů a žen s černými šátky, které se do nich chodí modlit a zapalovat svíce.
V Bukurešti jsem ale potkal především neuvěřitelně zajímavou skupinu lidí. Dny byly poměrně vytížené, ale přeci jen jsem našel dva večery, abych navázal kontakty s rumunským pohanským podsvětím. Jak se jej podařilo najít, není žádná záhada a vy, co znáte pohanský portál http://www.witchvox.com jistě víte, co tím myslím. Nuže vězte, že v Bukurešti působí zatím pouze jediná wiccanská skupina na čistě eklektickém základě. Skládá se ze čtyřech sympatických žen a jednoho ještě sympatičtějšího muže se slušivými piercingy. Všem je v průměru něco málo přes dvacet. Přesto, že je tato skupina v Rumunsku jediná, její úroveň co do znalosti a přístupu k věci mi skutečně vyrazila dech a to naprosto doslova a v pozitivním smyslu.
Během prvního poznávacího večera jsem se stihnul dozvědět, že slaví všech osm sabatů (což by wiccanská skupina asi měla), provádějí wiccanské invokace dle klasického receptu, který jsem doposud považoval za poloveřejný. Jsou zvyklí pracovat s živly a hodně o nich přemýšlet, což platí dvojnásob o magických nástrojích a cyklickém mýtu wiccanského kola roku. Nemusím asi dodávat, že symbolický systém sabatů a nástrojů patří k základním stavebním kamenům této tradice a zdaleka ne vždy se s ním setkáte u všech eklektických skupin. Naopak málokdo si je dokonce vědom toho, že je dobré nad těmito věcmi rozjímat, neboť to patří k těm částem, které se do knih obvykle nepíšou. Překvapil mě taky poměrně neobvyklý přístup Rituály, kterým nerozumím, nikdy nedělám. Nástroje, kterým nerozumím, nikdy nepoužívám. Kapitolou samou pro sebe pak byla naše diskuze o iniciacích a o zakládání covenů. Musím se přiznat, že jejich názor, že coven lze založit toliko na základě tradičního zasvěcovacího principu ze spojení velekněze a velekněžky, mi připadal u eklektické skupiny dost neobvyklý. Bylo to vlastně poprvé, kdy jsem něco takového slyšel mimo svůj vlastní coven. Totéž platí i o jejich zdravé zásadě nikoho nezasvěcovat, neboť je samotné také nikdo nezasvětil a takový postup by pak byl dáváním něčeho, co člověk sám neobdržel. Můj údiv dále gradoval, když mi zakladatelka skupiny, která wiccu praktikuje už pět let, sdělila, že dosud neprošla dedikačním obřadem (self-dedication), neboť se stále ještě necítí připravena a tajně doufá, že jednou bude do Wiccy zasvěcena. Tak pokračovala naše večerní diskuze, během které jsme se přesunuli do bytu dvou z nich. V zimním období také v jednom z pokojů dělají rituály. Pikantní je taky to, že hotel, ve kterém jsem bydlel, stojí od tohoto místa asi tři sta metrů. Náhoda je ovšem dost ošidné slovo, takže to nechám bez dalších komentářů.
Vyslechl jsem spoustu zajímavých historek ze sabatů, o neúspěších při vyrábění májky, i o tom, co v Rumunsku roste a lze tím nahradit cesmínu. Do toho všeho jsem se dozvěděl, že dosud nebyla do Rumunštiny přeložena žádná kniha a jediná rumunská kniha o wicce je jejich vlastní velmi pečlivě vedená Kniha stínů, do které mi později dovolili nahlédnout. Mezi tím jsme pomalu dopíjeli čtvrtou láhev sladkého červeného vína. S úspěchem se mi podařilo uplatnit mé oblíbené úryvky z knih napsaných českými autorkami. Nejspolehlivější je pasáž z Čarodějnického slabikáře, kde se čtenář s úžasem dozvídá, že čarodějnice o jarním slunovratu oslavují bohyni Eoste, což je formulace natolik neuvěřitelná a vtipná, že funguje zaručeně napříč všemi národnostmi a tradicemi.
O tom, jak je to vlastně v Rumunsku s Wiccou, jsem se dozvěděl tak nějak z kontextu a mezi řečí. Jak jsem už zmínil, jediná skupina je eklektická se sídlem v Bukurešti a mimoto pak najdete hrstku samostatných čarodějnic. Knihy neseženete žádné a protože rumunské kreditky amazon nebere, tak tam máte docela smůlu i se zahraničními tituly. Bukurešťská partička má pak společnou knihovničku, kde pečlivě opatruje těch pár knih, které si členové postupně přivezli, když pracovali v Německu nebo jinde. Velkou inspirací jim bylo období někdy během těžkých začátků, kdy v Bukurešti žila alexandrijská čarodějnice zasvěcená v Belgii, která jim poskytla alespoň základní vedení a nasměrovala je takovým způsobem, ze kterého dokáží těžit i dodnes. V nedávné době dokonce uspořádali několik setkání pro veřejnost, se kterými udělali podobnou zkušenost jako já. Rozdíl byl pouze v tom, že na setkání Pohanského kruhu přicházeli příliš upovídaní druidové nebo blázniví důchodci, zatímco o jejich diskusní večery začaly jevit zájem místní neonacistické skupiny. Jak je vidět, začátky jsou těžké a v každé zemi je probouzející se scéna postižená nějak jinak.
Naše druhá společná party se konala v undergroundovém klubu, kde už jsme bohužel nebyli úplně všichni. Napřed jsme si poslechli zajímavý koncert středověké hudby a pak ještě zajímavější hard rock party, kde nám hráli vypalovačky od Alice Coopera, Sepultury, Marylin Mansona a jiných umělců. S potěšením jsem sledoval různé heavymetalové motivy na tričkách, obrácené kříže a jiné rekvizity. Mezi tím jsme společně slavili naše shledání a pili na žal, že se musíme tak brzy rozejít. Bylo to smutné i veselé a ověnčené takovým tím zvláštním tušením, že se může stát i to, že se už nikdy neuvidíme. Dokonce nás nad ránem vyfotografovala nějaká skupinka chlapíků v oranžových tričkách, kteří chodí hodnotit akce v Bukurešťském podzemí a výsledky uveřejňují v internetovém časopise. Pokud se Bukurešťským povede tu fotku v časopisu najít, mohla by ozdobit i tento jinak docela nezajímavý článek.
Výsledek je pak samozřejmě naprosto neduchovní a neesoterický. Ve čtyři ráno jsem se v osvíceném stavu dopravil do hotelu, kde jsem si nějakým záhadným způsobem sbalil všechny věci a vyrazil na letiště. Zpáteční let byl skutečně zkouškou odvahy a následující den se odehrál v jakémsi zvláštním vakuu, které zná každý, kdo se úspěšně propil do dalšího dne. Mé pocity byly o to silnější, že jsem potkal příjemné lidi, které jsem si okamžitě oblíbil a jak už to tak mezi námi bývá, měli jsme docela intenzivní pocit, že se nevidíme poprvé. Během cesty domů se ve mně lihová nirvána se smutkem, zmatenost a štěstí s nostalgií a do toho všeho mi bylo pořád strašně špatně od žaludku.
Těžko říct, co jsem si z onoho zvláštního setkání odvezl. Kromě spousty dojmů a vypáleného cédečka s hromadou čarodějnické literatury asi i hlubokou víru ve schopnost lidí tvrdě pracovat na spirituální cestě i přes všechny nesnáze a překážky. To, co dokázali v Bukurešti, budu navždycky s pokorou obdivovat.
$$OBR28163$$
PekneAha, tak uz vim, co jsi tam delal… 🙂