Pod dojmem víkendu nemohu než psát…
Prastarým v pokoře
(s poděkováním …)
Nad skálou stromy
a nad stromy nebe.
Světlo se lomí,
pak pohladí tebe
po tváři.
Letní je slunovrat
v kamenné štěrbině.
V lese se nesmíš bát,
ba ani v travnaté rovině
k prastarým promlouvat
či stát v kruhu Bohyně,
jenž otáčí kolovrat
času a štěstěny.
To on život promění,
když čas zdá se spletitý
a ptáš se: Jsi to, či nejsi ty,
hvězdáři?
Kruhy jsme protkáni,
my, jeřábu i dubu děti v nížině,
děti, hlohu a děti Bohů;
potomstvo Boha a Bohyně.
A prastaré volání
nás žene vstříc poslání
až za svět a poslední čas,
kde barevný odvěký jas
zazáří.
Žádám……o vyřazení z rubriky "básničky a jiné taškařice"…
Tohle není taškařice a podle mě to není ani lecjaká laciná říkanka či básnička. Tohle je fakt poezie.
Teď docela upřímně – dobrou poezii psát neumím, ale poznám ji. Tady mi nezbývá, než uznale pokývat nad rýmy, které jsou z 90% velmi vychytané.
Tohle už se kvalitní poezii skutečně HODNĚ blíží. (Omlouvám se předem za nevyžádanou a nekompetentní kritiku. 😉 )
Je překrásná…
Grrrr………Tak jak to teda děláš, když to neni vodka se šlehačkou???
Je fakt, že je to opravdu krásný, musel jsem skoro zamáčknout slzu.
Závidím tvému umění, já ho teda nemám.