Jak jsem oslavil letní slunovrat…
Seděl jsem na ostrohu na skále nad řekou Vltavou a pozoroval západ slunce. Na západní straně jsem krásně viděl na ohyb řeky, na kopce a na vesnice až kamsi daleko. Kopce a zase kopce… lesy. Na chvíli jsem se zamyslel a uvědomil si skutečnost, že osamocená praxe může být neobyčejně obohacující a krásná. Je to už dlouho, co jsem naposledy slavil sabat pouze ve třech – já, Bůh a Bohyně. Zadíval jsem se do nebe a poděkoval za tu hezkou chvíli.
Okolo mně je kruh žlutých květin a improvizovaný kruh ze tří barevných šňůr. Uhlík v kadidelnici tiše žhne stejně jako moje touha stanout opět před tvářemi Bohů. Přihýbám si vína z lahve, beru do ruky hůlku a vcházím…
…a pak sedím vysoko nad říční hladinou s kytarou a hraju písně kamsi do údolí, zpívám Bohům a zapadajícímu slunci. Sice je letní slunovrat, ale mně to nedá a zpívám svou oblíbenou píseň Lughnasadh od Damha. Po chvíli si začnu tiše brnkat Lady spin your circle bright… a nakonec uzavírám známým popěvkem Merry meet, merry part… Cítím se báječně a říkám si, jak asi ty svíce vypadají zespoda z té malé osady.
Cestou zpět na autobus se začíná pomalu stmívat a nad korunami stromů se na potemnělé nebe vyhoupl obrovský měsíc v úplňku. Je fascinující, neuvěřitelně krásný. Nasávám lesní vzduch a cítím, jak prostor vibruje magií. Pohladím strom po kůře a najednou mi dojde, co mi v životě tak chybí. Samota. Uvědomuju si, jak moc mi schází a že se zdaleka netýká pouze rituálů. Kráčím po cestě se smíšenými pocity a mám pocit, jako bych někde mezi poli zahlédl osamělého hvězdáře.
Samota v přírodě. Odejít a praktikovat (jedno co). Jenže vytrhnout se z "našeho světa" je tak těžké…
Omyl Wu… je příliš těžké se do "našeho" světa vracet…
AnoSouhlasim s anonymusem ma totiz pravdu cim vice se odtrhnes tim hure se sem vraci.
různé světyRůzné světy jsou z určitého úhlu pohledu jen různé úrovně vědomí. Být flexibilní pokud jde o úrovně vědomí, toť základní úkol čarodějnictví.
Což se řekne dost snadno, ale když člověk kráčí lesem a ví, že za chvíli půjde zase jen po asfaltové ploše na sídlišti, není to tak jednoduché.
Souhlasím s anonymem. Je to přesně tak. Návraty jsou obtížnější. Ale… co je tady vlastně návrat?
Jsem jelito, nikoliv anonymus!!!…sem se zapomněla podepsat… :))
Nemyslím Strážce, že by šlo o to "příliš se odtrhnout"… Já cítím, že někam patřím a někde doma nejsem.
Přesto tam, kde doma "nejsem", žiju, byť žiju až teprve tam, kam patřím.
Blbě to vysvětluju, co? 🙂
LinetNe… tvé vysvětlení je naprosto dokonalé a do značné míry odráží mé vlastní zkušenosti.
závidím tomu, kdo hledá samotu. Já hledám pravý opak, protože v samotě trávím až moc času… Návraty jsou boží:) Každá pouť má totiž smysl jedině když se můžeš vrátit domů. Ale správná otázka, Zahrado: Kde je vlastně doma?
Linet a takPo 3.přečtení chápu Linetin popis, je moc fajn. "byť žiju až teprve tak,kam patřim"..
ted jiná úvaha, co může být "doma"..
Myslim že doma, je u "zdroje" a někdy je fajn ho najít v samotě, v "plném tichu", někdy v přírodě, a jindy zase v kruhu přátel. Ale vždy je to u JÁ. A tak chodíme, hledat, jak poutníci… návraty domů chápu jako návrat k Já. K té bytosti, která když se tě "dotkne" připadá ti to jako celej dlouhatánskej okamžik, přitom ve skutečnosti setina vteřiny.. a je to boží:))
leč..trochu jinej feedback, než o čem to tu vlastně původně bylo:)
allAd:Samota je prinosna ale jako se vsim kdyz je ji moc muze zacit skodit.Pro cloveka jenz je furt obklopen davem je uzasne kdyz se muze ponorit do lesa a najednou… nikde nikdo…A muze vychutnavat ten pocit. Jako temer se vsim jde o uhel pohledu.
Ad:Domov musim souhlasit s barou jelikoz si myslim ze to celkem dobre vystihla…
Vsichni jsme hledajici poutnici…
Elijah a tak…Výtečná myšlenka, která mě také napadla, a to před nedávnou dobou!
Na krásných věcech je nejkrásnější to, že končí. Pouť má smysl jenom tehdy, když se pak vracíme domů. Je to totéž a podle mě je to dost výstižné.
To, jak je ten konec či návrat složitý, to je věc druhá. :))
tak takbohuzel jsou mista a chvile v zivote kdy uz neni navratu jsou proste kroky ktere se nedaji vzit zpet (ale to uz spise zabiham do umeni).
Kazdopadne to co popisoval Zahrada je nadhera.
samota a takSamota škodí, když je jí hodně… Bohužel taky škodí, když není vůbec. Rozdíl je jen v tom, že to není tak vidět. To Já pořád někam utíká, i když to tak nevypadá… a pak, zapomene, že je poutníkem, jak psal Telchar. Tenhle slunovrat byl právě o tom. Potřebuju návrat "domů" (k Já – viz. Baraka) a jako bych dělal všechno proto, abych se od toho vzdálil. To jsem se naučil o tomto letním slunovratu. Ale pozdě je i tak lepší než vůbec. A co je vlastně pozdě? Důležité je, že už vím kde je chyba a vím přesně, co mám dělat. Děkuji Bohům za inspiraci a vám všem za mimořádně podnětnou diskuzi. Zazněly v ní moc moudré věci… je krásné vědět, že jsou mezi náma tak úžasní lidé. 🙂