Never more

Toto léto jsem se několikrát pozastavil nad tím, proč jsem si opakovaně hrál na kytaru písničku, kterou jsem nikdy dřív nehrál, která se mi nikdy nelíbila a které jsem vlastně vůbec nerozuměl.

Když jsem ji v červenci a srpnu hrál pořád znova a znova, začala mi být takovým zvláštním způsobem blízká. Od té doby mi často zaznívá v hlavě, když jedu autobusem, když obědvám nebo se koukám z okna.

Teprve dneska jsem ji v jediném okamžiku pochopil. Pro sebe. Tak jsem si řekl, že si ten záblesk napíšu do deníčku. Ačkoliv tou písní Jarek asi myslel něco úplně jiného, objevilo se mi v ní zaznamenané období posledních třech měsíců jako na dlani v jakési prapodivné sarkastické metafoře. Uvědomil jsem si, že v současné době můžu být na konci písně. Doznívá poslední sloka a říkám si "never more". Všude kolem je spousta vody, kam až oko dohlédne a možná je to všecko nějak úplně jinak.

"Na dlani zaschlou kapku krve mám
a tma je v sále
Když přijdou lijáky tak bolí ten šrám
a ono podívej se z okna prší stále
Nešťastně šťastný v půlce života
kymácející se vor
A havran na rameni skřehotá – NEVER MORE."

(Jarek Nohavica)