Sabat podzimní rovnodennosti patří k mým nejoblíbenějším a není to jenom tím, že je vinobraní.
Rohatý bůh se naposledy vrací na Zemi pro svou lásku, Bohyni. Odvádí si ji s sebou do svého nového království, které jest podsvětní říší. Tam spolu budou vládnout a radovat se s těmi, kdo dříve odešli…
Co je vlastně ono podsvětí, kam odcházejí? Kam vlastně odešla Bohyně, jejíž vlasy zdobily krásnou zemi, lesy a louky po celé léto? Odkud přišel pán smrti a znovuzrození a kam se zase navrací? Ta říše má mnoho jmen a je mnoho způsobů, jak ji popsat. Každý ji asi chápe trochu jiným způsobem. Můžeme si ji představit jako zemi mrtvých, do které je odváží převozník Cháron a kde se setkávají se strašlivým Hádem a sličnou, chladnou Persefonou po jeho boku.
Podsvětí můžeme chápat jako naše nevědomí, se kterým se můžeme spojit, pokud dokážeme překonat propast, která nás od něj dělí. Cesta poznání je cesta k celistvosti. Cesta k završení je cesta poznání sebe sama. Nelze být celými, aniž bychom kromě té části zalité slunečním světlem zároveň neobývali hlubiny našeho podsvětí. Na stezce nelze jít stále jen nahoru. Podzimní rovnodennost nás učí, že jsou období, kdy musíme naopak následovat Persefonu dolů do hlubin a do propasti. Z jejího dna se pak můžeme odrazit, abychom se dostali na úroveň, kam bychom se jinak bez předchozího pádu nikdy nedostali. Tam v té hloubce je ale spousta nepříjemných věcí, které se při našem sestupu do podsvětí náhle materializují a uskutečňují okolo nás.
Zjišťujeme, že reagujeme způsobem, který bychom sami od sebe nikdy nečekali. Všechno uvnitř nás vře, bublá, kroutí se a prská. Vršíme jedno špatné rozhodnutí na druhé, naše ego hnije a nafukuje se, jsme zbabělí, arogantní, sobečtí a rozkládáme se zaživa. Ti, kteří mají ve své propasti stejné stíny jako my, které dosud nejsou odhalené neodhalené, nás nenávidí a dávají nám jména. Ti ostatní nám nerozumí a bezmocně se dívají, jak mizíme kdesi ve vlastní tmě. Nevědí, že tak činíme jen proto, abychom se setkali se světlem.
Takové je téma podzimní rovnodennosti, kdy den a noc stojí naproti sobě. Světlo se setkává s temnotou jako Deméter s Persefonou na konci příběhu. Temnota od Lammasu narostla natolik, že se dotkla světla. Bůh z temnoty přichází na zemi a Bohyni i se světlem odnáší s sebou. A tam dole ve stínech není bezpečno, ale jednou se tam musí podívat každý, kdo hledá. Tam, kam odchází Bohyně na konci léta…
Obrázek pochází ze stránek http://www.mythinglinks.org/ ….děkuji za něj.
Nemám rád podzimFakt! Teda, většina lidí tvrdí, že mám čtyři základní nepřátele – jaro, léto, podzim a zimu, což je v zásadě pravda, ale podzim snáším zevšeho nejmíň. A vůbec! Proč mi připomínáte vůně nějakejch zatracenejch jablek! Už zas zrajou ty potvory jedny. To je nejúpornější plevel na světě!!!
Miluju podzim…FAKT! Já tvrdím, že mám čtyři základní přátele – jaro, léto, podzim a zimu, což je v zásadě pravda, ale podzim miluju ze všeho nejvíc. A vůbec! Dík, že mi připomínáte vůně těch skvělejch a nádhernejch jablek! Už zas zrajou plody matičky země jedny. To je nejchutnější ovoce na na světě….
Sorry Benghi, ale podzim je nejhezčí roční období. Zrakem, sluchem, hmatem, chutí, ale hlavně čichem ho hodnotím jako nejlepší…miluju podzim…
Podzim…?Úžasná věc,nádherné barvy,vůně,chutě…Trochu mě sice naštvalo,že jsem ráno nenašla ani jeden kaštan,což je veliká nespravedlnost, ale jinak mi nezbývá než souhlasit s TPM :o)
podzim je fakt asi nejkrásnější. Zklidněný, moudrý, krásná, hořká vůně chryzantém, mrazivé ráno se stříbrnou mlhou a sladce zlaté odpoledne, Pán s Paní prochází lesem třpytícím se zlatem a drahokamy a laskavě spolu rozpráví..