Litoměřické vinobraní

Víno, stromy, zpěv….

Poslední víkend byl opět jeden z těch obzvláště vydařených. Bylo krásné počasí a já jsem se vydal za pár kamarády do Litoměřic na festival vína a hudby jménem Vinobraní. Město Litoměřice jsem neviděl přibližně pět let a moje vzpomínky na něj jsou smíšené. Se směsicí pocitů jsem jel do krásného historického města na jižním okraji Českého středohoří i tentokrát.

Po příjezdu jsem dlouho nečekal a přemluvil Elijaha, jeho přítelkyni a Villonu k odvážnému vysokohorskému výstupu na vrch jménem Radobýl, který se tyčí nad městem do výše 399 m. n. m. a na samém jeho vrcholku je veliký kovový kříž. Výstup se ukázal jako velmi snadný a rozhled z vrcholku byl parádní. Na všechny strany jsme se mohli kochat silným severočeským oparem skrz který prosvítalo město, řeka a poněkud surrealistická krajina Českého středohoří. Kříž byl najednou zblízka hrozně veliký a s Elijahem jsme strávili dlouhou chvíli debatou o tom, kolik bychom za něj asi dostali ve sběrných surovinách.

Z Radobýlu jsme se vypravili rovnou do centra Litoměřic, abychom nepropásli první kapely. Trochu jsme tápali, protože Litoměřice vlastně ani jeden z nás nezná. Když jsme se dostali do placené zóny, k našemu překvapení jsme jako první zaznamenali techno dunící z nedaleké postranní ulice. Následovali jsme tedy rytmus a děsivé pazvuky v napjatém očekávání. Rozesmáli jsme se, když jsme zjistili, že ten zvuk se skládá ze dvou částí. Neskutečné mechanické zvuky, které jsme slyšeli, pocházeli ze stavby mezi rozbouranými činžáky a původcem pravidelného rytmu byl autodrom opodál. S protaženými obličeji jsme minuli střelnici a pár dalších stánků. Rozhodli jsme se poobědvat v restauraci U Draka, kde se k nám připojili ostatní.

Nasycení jsme se vydali na hlavní náměstí. Už ani nevím, kdo tam v tu chvíli hrál. Myslím, že se ta kapela jmenovala Kryštof nebo nějak podobně… Minuli jsme hlavní pódium a prošli postranní ulicí do oblasti hradeb a parkánů, kde byly tři menší pódia. První z nich jsme minuli, na dolním se hrál z gramců nějaký ne příliš zajímavý house a až na třetím nás zaujala nějaká docela zajímavá punková kapela. Bohužel brzy dohrála a většina výpravy se chtěla vrátit zpět na náměstí poslouchat skupinu jménem Kryštof.

Vzdal jsem to po několika minutách a prošel uličkami zpět na hradby, kde mezi tím nastoupil za gramce docela dobrý DJ, který hrál temnější techno, které postupně přecházelo v progresivní trance. Strávil jsem tam s Elijahem, jeho přítelkyní a TPM velmi příjemnou hodinku nebo hodinku a půl. Osiřel jsem díky neustálým pokusům navázat spojení s kryštofovými fanoušky v samotném centru dění. Když jsem odběhl, abych si vzal telefon trochu dál od beden, zbylí tři si to vyložili jako vyklizení pozic a když jsem se vrátil před repráky, byli fuč. K mému mírnému zklamání a velkému nadšení patnácti až šestnáctiletého publika po chvíli nastoupil za gramce jiný borec a začal solit ostré jungleové desky za doprovodu docela dobrého MC. Mezi tím se setmělo a v kotli začala za rytmu ragga-jungle prvotřídní ohnivá show. Dav houstnul a když jsem s úlekem zjistil, že jsem v publiku s přehledem nejstarší, šel jsem se radši schovat na hlavní pódium na náměstí, kde to rozbalovali Střihavka, Pavlíček a ten třetí showman na B.

Dokonce se mi podařilo najít rozvášněný zbytek výpravy, který tancoval zcela stržený drtivým Střihavkovým charismatem a ženy byly dojetím takové úplně proměněné. Hlavně Berkana to prožívala, až jsem si o ni trochu dělal starosti. Nevzpomínám si úplně přesně, co se dělo mezi tím, co hráli BSP a Support Lesbiens, ale nejspíš jsem si šel dát ještě jedno pivo. Zřejmě to byl taky ten moment, kdy jsme se s Barakou trhli a šli na chvíli sledovat folkovou scénu, kde to bylo dobré. Bohužel už nevím, jak se ta paní jmenovala. Hrála moc hezky, takové chilloutové to bylo. Myslím, že byla příjmením Frühlingová, ale nedovedu to říct s jistotou.

Když jsme se vrátili, hráli už Support Lesbiens. Dvě nebo tři z těch písniček se mi dost líbily. Vyvrcholením festivalu byl mohutný ohňostroj. Krásné to bylo. Velmi romantické. Hudební část víkendu byla zkrátka podařená.

Noc se pak postupně rozplynula…

Ráno jsem se probral jako první, uvařil jsem si čaj, sbalil batoh a vyrazil do přírody. Udělal jsem si nádherný výlet. Toulal jsem se po kopcích, koukal na stromy, chodil bos a tak. Zastavil jsem se na krátkou meditaci, pozoroval jsem krajinu, ve které se začínaly objevovat první nažloutlé skvrny podzimu. Kdybyste se někdo náhodou dostali do Litoměřic, určitě se vydejte z Horního nádraží po červené a dále po žluté na vrch jménem Hradiště. Mě osobně to místo naprosto dostalo. Nejen že tam je neuvěřitelný výhled z nadmořské výšky 545 m, ale hlavně má to obrovskou sílu. Vyškrábal jsem se také na Krkavčí skálu a na nedalekou rozhlednu. České středohoří mě od včerejška definitivně fascinuje. Kopce tam mají neobvyklé tvary a příklad za všechny je Milešovka, která se v dáli v mlze tyčila jako obrovská úzká homole do zdánlivě neuvěřitelné výšky.

Prožil jsem krásný víkend v babím létě s krásným večerem v nádherném městě. Na mém seznamu oblíbených míst přibylo České středohoří a od včerejška jsem si jistý, že jej musím navštívit znova a důkladně prochodit křížem krážem. Je totiž opravdu jedinečné.