Ačkoliv jsem vždy dával přednost zemím českým, za poslední týden jsem se nacestoval vskutku mnoho. Aneb stávka MHD v Bruselu, neuvěřitelné se stává realitou.
Většinu minulého týdne jsem strávil v Bruselu. Město je to poměrně pěkné, avšak neobyčejně nesourodé. Mají tam také čarodějnický obchod, který jsem ale nikdy nezastihl otevřený, neboť jsem vlastně od rána do večera pracoval a na procházky po městě stejně nebyl čas. Ráno jsem vstal a večer sebou obvykle praštil do postele. Vrchol cesty ovšem přišel v pátek ráno, kdy vypukla stávka MHD(!) V hlavním městě Evropské unie naráz přestalo jezdit metro, vlaky a většina autobusů. V životě jsem nic takového neviděl. Prostě nejezdilo nic. Vešel jsem do metra, štípnul si lístek a pešek… Liduprázdno a pusto. Dokonce i kaple s oltářem ve vestibulu mezi ostatními obchody měla zataženou roletu. Neuvěřitelné. V duchu jsem poděkoval odborům MHD, že myslí na mé zdraví a dobrou kondici a vydal se s kufrem pěšky napříč Bruselem. Stálo to za to. V duchu jsem přemýšlel, jak je něco takového vůbec možné. Vzhledem k tomu, že v Bruselu se mluví francouzsky, opět jsem se utvrdil, že na takových místech je možné cokoliv. Například řidič autobusu, kterým jsem jel v úterý z letiště neuměl anglicky ani slovo a dokonce ani gestikulací se nedal přemluvit k tomu, aby mi prodal více než jeden lístek. Problém je tam totiž v tom, že spousta lidí (jako já) tam zkrátka jezdit musí. Bez ohledu na to ať se jim tam chce nebo ne. MHD tam bude mít kšeft vždycky, přesto že má dementní řidiče bez jazykových znalostí, odmítá prodat více než jeden lístek najednou a na den si klidně udělá prázdniny. Do Bruselu se totiž nejezdí proto, že by to bylo bůhvíjak pěkné město (do kapsy ho v pohodě strčí Jindřichův hradec i Telč), ale proto, že je to pro mnoho lidí pracovní povinnost. Proto tam taky MHD vypadá tak, jak vypadá, protože dopravní společnosti ví, že o kšeft nepříjdou. České aerolinie jsou taky prima – přesto že jsou ve finančním propadu a měly by tudíž zlepšit své služby, měly do Prahy své typické "bruselské" zpoždění, které se obvykle pohybuje v rozmezí od jedné do čtyřech hodin. Na Libuš city jsem se dopravil po půlnoci.
V sobotu jsem vstal, sbalil si athame a další saky paky a vyrazil do Vídně. Cesta uběhla příjemně, poslouchal jsem kapelu, kterou jsem nedávno objevil (Insania – sice satanisti, ale hrajou mimořádně nápaditý metal) a na kterou mě opět nepřivedl nikdo jiný, než Elijah. Miluju tyhle cesty Praha – Vídeň. Každá je jiná a pokaždé je to taková přehlídka atributů právě probíhajícího ročního období. Listí na stromech okolo silnic bylo žlutooranžové, zkrátka podzim radost pohledět. Na polích v Rakousku jsem viděl pěkně vyzrálé dýně. Už se těším, až pojedu příště. To už nebudou na polích, ale budou vydlabané svítit jako duchové po všech vesnicích.
Cestou zpátky jsem se dal do řeči s holkou, která se vracela z Vídně od svého přítele do Prahy. Skvěle jsme si pokecali o všem možném od magie, astrologie až po rozehnání Czechteku, na kterém byla přítomna. Vyslechl jsem si další z celé řady neskutečných historek z řádění "ochránců práva". Obzvláště peprná byla jedna o mladé dívčině, kterou zmlátili, protože chránila dvě ztracené francouzské děti a nestačila tudíž dost rychle utéct. Možná bude obviněna z útoku na veřejného činitele… Nedivil bych se, je to celkem běžná praxe ze zásahů na podobných akcích. Vzpoměl jsem si při tom na kamráda ze střední, kterého takhle zmydlili na demonstraci ve druhé polovině devadesátých let a návdavkem dostal ještě za "útok na veřejného činitele" podmínku na dva roky.
A potom konečně doma! Jupijou! Vonnou tyčinku na oltář a záhonkovo zničené tělo do peřin s hvězdama a půlměsícema. Byl to tentokrát velmi těžký, ale také pořádně zajímavý týden.
SponzorNe, že bych se chtěla nějak vtírat, ale kdyby se těch sponzorů na laptop přihlásilo víc, jsem ochotná aby se mě nějaký přebytečný ujal. Nejsem navíc tak náročná jako Záhonek. Mě by stačil dokonce i normální počítač, protože žádný nemám.