Sonda do hloubi pohanovy duše

„Myslím si, že lidé, kteří se zajímají o pohanství jsou obvykle individualisti. Každý má svou vlastní osobnost. Jejich tématem je často moc a současně chtějí i nechtějí být členy skupiny. Často mají problémy s autoritami všeho druhu.“

Tyto tři věty o pohanech v Polsku z mého nedávného rozhovoru s alexandrijskou kněžkou mě hluboce zasáhly a já jsem se rozhodl, že se na jejich význam podívám hlouběji.

Úvod

Když jsem o nich chvíli přemýšlel, dostal jsem postupem času až ke zcela základním otázkám současného znovuzrození pohanství. Proč to vlastně lidi zajímá? Co hledají? Odkud se bere jejich touha a proč zrovna oni a jiní ne? Stálo by nepochybně za to zpracovat nějakou psychologicko-sociologickou studii, která by podrobně mapovala společné znaky lidí, kteří si tuto cestu vybírají nebo se o ní alespoň zajímají. Na to však nedisponuji patřičným vzděláním a odborností. Jediné na co si troufám je popis svých vlastních dojmů a dohadů vyplývajících ze zkušeností s mnoha lidmi i se sebou samým. Dokonce i laik jako já může po několika letech života v pohanském resp. čarodějnickém prostředí odpozorovat určité znaky, které se vyskytují u velké části zájemců či praktikujících. Některé z nich jsou zcela neškodné, ostatní pak způsobují více či méně nepříjemné situace jako lidem samotným, tak i jejich okolí. Jelikož nepovažuji svou zkušenost s pohanskou komunitou za úplně dostačující, zaměřím se speciálně na zájemce o čarodějnictví, popřípadě tradici Wicca a pokusím se zmapovat nejčastější jevy a jejich vzájemné propojení.

Fenomén chybějícího otce

Otec jako téma je jevem, který zasahuje zejména zájemce o čarodějnictví, ale ani u ostatních tradice není žádnou výjimkou. Je skutečně pozoruhodné jak vysoký podíl lidí, kteří jsou čarodějnictvím přitahováni, pochází z rodin, kde otec nějakým způsobem chyběl. Důsledkem často bývá, že na nevědomé nebo dokonce i vědomé úrovni otcem pohrdáme a odmítáme uznat jeho nadřazenou úlohu v našem životě. U mužů je to takové to: Nikdy nebudu jako on! (tím již jeho energii nevědomky odmítám) a u žen Chlapi jsou všichni stejní! Tento postoj nevyhnutelně způsobuje částečné nebo úplné blokování toku mužské energie, kterou od svých mužských předků dostáváme. Je zajímavé, a toto je třeba dvakrát podtrhnout, že v našem životě se projevuje jak faktická skutečnost, že otec chybí, tak zejména postoj k této skutečnosti, ať už otevřený nebo skrytý.

Vzorce, které pramení z popření přirozeně nadřazené role otce v našem životě, jsou různého druhu. Obvyklým následkem u žen bývá problém s mužskou autoritou na všech rovinách, neschopnost najít si vhodného partnera, promiskuita, podceňování partnera, nevěra a někdy až patologická touha po pozornosti mužů.

U mužské části populace jsou obvyklými důsledky pokračující fixace na matku v dospělosti (Budu jí lepším partnerem než otec!), neschopnost uplatnění se v mužském kolektivu a z něho plynoucí obklopování se kamarádkami, časté odmítání nadřazené/řídící role, potlačení sexuality, neschopnost řešení konfliktních situací a nízké sebevědomí.

Celkově přijmout sílu od rodičů či předků znamená v mezilidských vztazích dostat sílu vztahy ustát a nestát se závislými či zbaběle ze vztahů utíkat. Přičemž muži dostanou mužství/sílu/ svou archetypálnost pouze od Muže a ženy zase jen a jen od Ženy.

Do náruče Bohyně!

Muži i ženy pak mají v případě absence toku mužské energie společné to, že se nedokáží plně přizpůsobit současné společnosti, která má patriarchální základ. Muži mají problém se zařazením do patriarchální struktury, nevěří si a velmi obtížně hledají svoji roli v zaměstnání. Ženy pro změnu pohrdají patriarchátem celkově, což se mimo jiné někdy projevuje tím, že si v mnoha případech hledají zaměstnání, kde je jejich nadřízená žena.

Nyní již není tak složité dát si tyto poznatky dohromady se zájmem o náboženství, v jehož struktuře je často žena nadřazená mužům. Wiccanské coveny vedou velekněžky a tradice tak, jak byla založena, je bez výjimky matrilineární. Má to svoji logiku vyplývající z podstaty života (Otec je vždy nejistý.) a uspořádání panteonů mnoha raných kultur. Žena byla kdysi tolik uctívána proto, že je dárkyní života a její tělo dokáže život skutečně tvořit, což je schopnost kterou muži neoplývají. V tomto ohledu nepomohl dokonce ani trik s Bohem Stvořitelem, který muži zkusili před dvěma tisíci lety a stále se jej zoufale drží. Některé pohanské tradice mají dokonce mužský princip výrazně podřízený ženskému, popřípadě jej zcela popírají a uznávají toliko Bohyni.

Lidé, kteří mají jakýkoliv problém s otcem a tudíž i s patriarchálním uspořádáním současné kultury, logicky v pohanských kultech hledají prostředí, ve kterém by mohli spokojeně existovat. Záleží na tom, do jaké míry je mužská energie blokována a odmítána. V extrémních případech takoví lidé mužskou část Síly popírají, vidí pouze Bohyni a vyhledávají dianické sbory. Ostatní volí tradice a kulty, kde se Bůh nebo Bohové vyskytují s různou mírou důležitosti. Ti, kteří skončí v tradici Wicca pak mají tu smůlu, že se budou muset se svými problémy dříve nebo později setkat tváří v tvář a jednou pro vždy se s nimi uspokojivě vypořádat.

Fenomén submisivní matky a ženy s mečem

Nabízí se otázka, zda se o čarodějnictví a pohanství zajímají také lidé, kteří mají vnitřní konflikt s mateřským principem a odmítají tak životní energii ženy. Ano! Avšak zkušenost ukazuje, že lidi, kteří pohrdají matkou, najdeme častěji u slovanů a v Ásatrú. Slovanství a germánství jsou kultury, v jejichž náboženském systému zaujímají Bohové výraznější postavení než Bohyně. Jsou to zejména Bohové válečníci a vládci panteonů – Perun / Odin. Lidé v těchto případech pocházejí spíš z rodin, které jsou sice kompletní, ale matka v nich zaujímá velmi výrazně submisivní roli a je otevřeně zesměšňována nebo ponižována. Odhadoval bych procento těchto případů v hnutích slovanů a germánů přibližně stejným číslem jako výskyt fenoménu chybějícího otce u čarodějníků. Muže, kteří mají problém s ženským obrazem, ve zcela extrémních případech přitahují neonacistické organizace (ve kterých s mohou stát hrdiny pro své matky). Někteří z nich se později začnou hlásit k pohanskému odkazu, aniž by byli vždy schopni pochopit rozdíl, který je pro ostatní zcela evidentní. Ženy s tímto rysem najdeme rovněž spíše mezi zájemci o původní pohanské kulty než u čarodějníků. Také ony se vyznačují výrazně maskulinním chováním a někdy i vzezřením. Vyskytuje se u nich zájem o válečnictví a v četných případech dělají třeba i historický šerm.

Klan jako rodina?

V každém případě je třeba konstatovat, že mezi pohany se vyskytuje vyšší podíl lidí pocházejících z neúplných nebo problémových rodin. Jelikož je pohanství založeno na pospolitosti skupiny a společenství, je pochopitelné že lidé v něm hledají jistou kompenzaci toho, čeho se jim v dětství nedostalo. Tento bod je velmi důležitý a je jednou z odpovědí na otázku, co vlastně spojuje zájemce o staré stezky? Jak si ukážeme dále, dokud si tyto problémy lidé nevyřeší sami v sobě, budou je přenášet do společenství (klanů, covenů, skupin) v té podobě, kterou znají ze své rodiny a stejně v důsledku nakonec nenajdou to, co hledají. Dokud nezačnou hledat v sobě, ve svých vnitřních obrazech otce a matky a u svých předků, nemají ve zdravě fungující klanové či jiné skupinové struktuře šanci najít řešení.

Pokud dojde k popsané projekci rodiny do pohanského společenství, problémy na sebe obvykle nenechají dlouho čekat. Takoví lidé se budou nevědomě pokoušet změnit společenství směrem k vnitřnímu obrazu své rodiny a pokud nemá skupinová dynamika dostatečně silnou a zdravou strukturu vedení a toku energie, může se to i podařit. Vznikají pak různé nezdravé spolky, kde obvykle dominuje jedno pohlaví, manipulativní chování je běžným jevem, členové jsou si navzájem příliš podobní a moc je jejich základním tématem.

Pokud je skupinová dynamika a struktura zdravá a zároveň silnější než energie jedince a jeho projekce, jsou v zásadě dvě možnosti, jak se bude situace vyvíjet. U lidí se schopností sebereflexe, dochází ke změnám sice složitým, ale pozitivním a pokrok na duchovní stezce je zaručen. Lidé, kteří schopnost sebereflexe postrádají, obvykle ze skupiny odcházejí a stávají se jejími zavilými nepřáteli.

Pryč s autoritami

Podívejme se nyní na dva zmíněné projevy patologického chování v pohanských skupinách. Jsou jimi neschopnost přijetí autority a na druhém místě pak mocenské hry. První jev je početnější, avšak méně nebezpečný ve svých důsledcích. Téma autority je mezi čarodějníky naprosto běžné. Pohanství obecně přitahuje neobyčejně silné individuality a respekt k autoritám bývá pro takové lidi poměrně obtížně zvládnutelným úkolem. Přesvědčení o vlastní výlučnosti a zbytečnosti autorit se zvláštním způsobem doplňují a vyskytují se skoro bez výjimky současně. Připadá mi také, že se tento jev vyskytuje častěji u žen než u mužů. Tento jev zřejmě pramení v odmítnutí nadřazené role některého z rodičů. Ve vnitřním obraze takových lidí stojí některý z rodičů níže než oni.

Tito lidé přenášejí svůj obraz do situací, kdy se setkávají s lidmi v pohanském společenství, kteří vědí více, mohou mnoho dát a často vedou různé skupinové aktivity. Nastává přirozeně nesoulad v přirozeném toku energie, v němž ti větší vždycky dávají těm menším. V okamžiku, kdy je to v příčinné oblasti (v rovině vnitřních obrazů) opačně než na materiální rovině, automaticky se uzavírá kohoutek toku síly a nastává skrytý či otevřený střet. Lidé neschopní respektovat autority často dávají přednost samostatnému praktikování a do skupin zároveň chtějí i nechtějí. Ve skutečnosti by sami rádi nějakou skupinu vedli. Pokud je ruka Bohů neomylná, takoví lidé se obvykle dostanou do situací, které je nutí konflikt s autoritami řešit a úlohu někoho většího ve svém životě uznat. V jiných případech dochází skutečně k založení skupiny, která má všechny znaky již popsané a její fungování zcela odráží rodinnou projekci zakladatele.

Stává se rovněž, že si osoba vyrobí silnou projekci do zkušenějšího člověka, a sice projekci toho pravého otce. Dříve nebo později bude trpce zklamána, protože, každý člověk dělá chyby a ten pravý otec, který musí být ve vnitřním obrazu úžasný a dokonalý, je ve skutečnosti někdo jiný. Po takové deziluzi nastává obvykle naprostá bouře emocí, která vždy doprovází situace, ve kterých je projevená realita silnější než to, co si o ní myslíme.

Power Games čili mocenské hry

Druhý jev lze vypozorovat přibližně u poloviny čarodějnictva, v patologické míře pak u nějakých deseti procent. Je to téma, které souvisí s problémem autorit – téma moci. Je opravdu velmi rozšířené, ale lidé jsou jím zasaženi v různé míře různým způsobem. Někteří hodně, jiní méně a jsou i tací, kteří tyto vzorce nemají vůbec. Dosud jsem nepřišel na mechanismus, který hry o moc spouští a odkud přesně tyto tendence pocházejí. Domnívám se, že za tím prvotně leží strach. To není žádné překvapení. Nutně to pak souvisí s problémem neúplných rodin a s nedostatečným uznáním našeho já v dětství. Upřímně mohu i na základě vlastní zkušenosti říct, že za tím může ležet snaha změnit společenství natolik, aby uspokojilo mou nenaplněnou potřebu pozornosti a abych se ujistil, že bude lepší, než má skutečná rodina. Zatímco problém autority je tedy přenos vztahu k jednomu člověku, problém moci se jeví jako přenos vztahu k rodině jako celku, kdy chceme, aby nám skupina dala to, čeho se nám v naší rodině nedostávalo. Nejčastěji je to ocenění a pozornost. Rodina nám toto v našem dětství upřela, proto rodinou tak trochu pohrdáme, čímž se nad ní v našem vnitřním světě vyvyšujeme. Tento obraz se pak snažíme přenášet do reality a potvrzovat jej všemi způsoby. Proto si hledáme oddané následovníky, kteří pro nás představují moc. S její pomocí můžeme svou rodinou pohrdat nadosmrti a svůj nerozbitný obraz si šťastně odnést do hrobu.

Mocenské hry se nejlépe hrají ve skupinách vlastních, které lze už při jejich zakládání plně přizpůsobit našim projekcím. Komplementární odmítnutí otce se v nich projeví absencí skutečných mužů, odmítnutí matky absencí skutečných žen a nedostatek pozornosti a uznání v dětství snahou o stažení veškeré pozornosti na sebe a usurpování si titulů jako Královna čarodějnic, Velký Merlin a podobně. Pokud se člověk se silným mocenským tématem ocitá ve skupině již vytvořené, snaží se rovněž o koncentraci pozornosti k vlastní osobě ať už prostřednictvím roznášení senzačních klepů či obyčejným předváděním. V případě lidí, kterým chyběla pozornost v dětství je toto naštěstí jediným nešvarem, který je celkem neškodný a není potřeba ho nijak dramatizovat. Často se však tento jev vyskytuje současně s nedostatkem ocenění v rodině nebo tématu místa v rodině a pak začínají být mocenské hry obzvláště silné. Může docházet ke snahám popřít úlohu těch, kteří v něm nejvíce dávají a proto jsou přirozeně větší a následně narušit či převzít jejich přirozeně dominantní úlohu. Lidé s podobnými projekcemi se často vzájemně přitahují, čímž mohou vznikat různé odnože rebelů a vzbouřenců. Takové skupiny většinou nic vlastního nevytvoří, neboť veškerou energii spotřebují na udržování a potvrzování své projekce a pokřiveného obrazu v jejich konfliktu s přirozeným řádem věcí. Což mimo jiné beze zbytku platí i pro nové skupiny takovými lidmi založené.

Proč právě pohané?

Tato otázka byla položena v úvodu a zůstává bez odpovědi. Zdůvodnit, proč právě lidé s výraznými problémy s některým z rodičů, tíhnou právě k pohanským kultům není vůbec jednoduché. Právě naopak. Je to stejně složité jako bývají složité duše těch, kteří hledají to pravé v polyteistických náboženstvích. Navíc se to samozřejmě netýká jen pohanských kultů, tento problém se dá vztáhnout mnohem obecněji, na různé vznikající alternativní spolky, sdružení, techno komunity, atd…Na otázku Proč? nelze odpovědět jednoduchou větou a odpověď v tomto pojednání výslovně nenajdeme. Přesto si myslím, že mezi řádky tohoto článku leží mnoho materiálu k přemýšlení a skutečné důvody zůstaly nevyřčeny a rozesety někde mezi řádky.

Pohanské kulty jsou samozřejmě úžasné a čarodějnictví je pro spoustu lidí ideální volbou. Nikdy však nebudeme vést plnohodnotný náboženský život, pokud nedokážeme pohlédnout pravdě do očí a zabývat se vlastními problémy.

Pokud se ptáte, odkud to všechno vím, tak vězte, že jsem typickým příkladem toho, o čem píšu. Peru se s úplně stejnými problémy jako spousta lidí okolo mě. Klíčovým momentem je schopnost vidět sebe sama a přiznat si, že mám problém a chyba je ve mě a ne ve všech ostatních. Pokud budeme donekonečna hledat chyby v našem okolí a pokud budeme těmi, kterým tak hrozně ubližují, nehneme se z místa nikdy. Naopak bude naše projekce sílit krmena mocí, o kterou bojujeme a budeme se nafukovat až k prasknutí. Postavit se tváří v tvář svému stínu a konfrontovat se s ním přímo vyžaduje mnoho síly, kterou však nedostaneme od ostatních. Musíme zpátky k sobě, ke svým předkům a ke svým rodičům. Možná jednou přijde čas, kdy to uvidíme jinak:

Táto, jako táta jsi úžasnej.

A pak hurá! Vzhůru do světa se Sluncem a Lunou v zádech.

(c) 2005 http://www.wiccangarden.com
Na článku se rovněž výraznou měrou podílela Baraka.