U příležitosti vydání třetího revidovaného vydání "Drawing Down the Moon".
Na úvod…
Nikdy jsem nečetl žádnou knihu od Margot Adlerové. Několikrát jsem se chystal na její slavný titul Drawing Down the Moon, ale nikdy jsem se k němu nakonec nedostal. K čemu jsem se však shodou náhod dostal, byla sama autorka. Krátce jsem se s ní setkal letos v létě na bristských ostrovech. Učil jsem se od ní nějaké pohanské chanty a měli jsme také spolu jeden krátký a docela vtipný rozhovor u kafe:
MA: "So Jakub, how is the pagan networking in the Czech Republic?"
Já: "….eh? Networking?"
MA s úsměvem: "Yes, networking."
Já: "What do you actually mean by ‚Pagan networking‘?"
Oba: Smích.
Kdybych to měl přeložit do Češtiny a vysvětlit, co je na tom vtipného, tak bych řekl, že se mě ptala na to, jak probíhá spolupráce mezi pohanskými hnutími v ČR a já se jí zeptal, co to vlastně je "spolupráce mezi pohanskými hnutími", jako bych to slovo slyšel poprvé a neznal jeho význam. Docela dlouho jsme pak řešili, jak to všude (ne)funguje a proč, což je však jiný příběh.
Každopádně na mě setkání s touto osobou hluboce zapůsobilo. Margot Adlerová je člověk, kterého nelze přehlédnout a hned napoprvé mě na ní něco zaujalo a nevím, co přesně. Možná oči, možná obličej, možná jen takové nějaké zvláštní "vyzařování" podobné kouzlu starší moudré indiánské ženy. Je mi zároveň něčím nesympatická a zároveň sympatická, nedovedu ten dojem přesně pojmenovat, ale tak či onak během našeho setkání hrála na nějaké struny hluboko ve mně, které vyvolávaly celou řadu všelijakých pocitů od strachu, nevole, až po lásku a úctu.
Začátkem října ji vyšlo další revidované vydání její nejznámější knihy a tak jsem si řekl, že by stálo za to krátce přiblížit čtenářům tohoto deníčku její osobnost prostřednictvím krátkého rozhovoru. Ten jsem převzal a přeložil z jiných stránek, neboť mi nepřipadá smysluplné dělat nový rozhovor o tom samém dvakrát a někoho kvůli tomu otravovat, když má tak málo času. Půjčil jsem si tedy již hotový rozhovor k novému vydání její knihy.
Rozhovor s Margot Adler
Převzato ze stránek: http://www.wildhunt.org (kráceno)
Toto je třetí revidované a aktualizované vydání tvé knihy "Drawing Down the Moon". Domníváš se, že nastane okamžik, kdy už nebudeš dále revidovat svou práci? Je to tvé životní dílo nebo se dostaneš do bodu, kdy bude kniha skutečně "dokončená" a další aktualizace nebudou potřeba?
Když jsem začínala psát Drawing Down the Moon, neměla jsem tušení, že se stane důležitou součástí hisotrie pohanství ve Spojených státech a bude v tomto ohledu také považována za důležitý informační zdroj. První skutečnou revizi jsem udělala v roce 1985 a publikovala v roce 1986. Tato revize byla zcela nezbytná, neboť celé hnutí se radikálně změnilo především díky fenoménu festivalů a objevení se nových skupin. Nyní to vypadá, že je třeba opět celou knihu zrevidovat, neboť celé hnutí se mezitím ztrojnásobilo až zečtyřnásobilo. Některé nynější festivaly jsou skutečně obrovské, hnutí proniká do mainstreamu a otevírá se rodinám a dětem. Další velké změny přinesl internet. Existuje přibližně 5000 pohanských stránek a spousta lidí se dostává k pohanství právě přes internet, ať už je to dobře nebo špatně. Můžu v tom takhle okračovat donekončena. Takže opravdu nevím, jestli je toto již poslední revize či nikoliv. Může se však stát, že vydám úplně nového informačního průvodce tak jako v devadesátém sedmém a v něm už žádné další změny nebudou.
Oblast, která doznala značných změn, je rekonstrukcionismus. Změnily se nějak tvé pocity ve vztahu k náboženstvím jako je např. Ásatrú? Máš kontakty s jiným rekonstrukcionistickými směry jako jsou například keltská, helénistická a kemetská společenství? Jakou roli podle tebe hrají tato hnutí v širším současném pohanském kontextu?
Moje pocity se hodně změnily především k severskému pohanství (heathenism, pozn. překl.), včetně ásatrú. Zezačátku jsem k nim měla poměrně negativní postoj a vnímala jsem hlavně skupiny, které byly rasistické a tak… Nicméně jsem postupně pochopila, že toto hnutí je nesmírně rozmanité a také rostoutcí! Potkala jsem severské pohany (heathens, pozn. překl.) různého etnického původu a také gaye. Severské pohanství je nesmírně komplexní, má různé filozofie a také šamanské praktiky. Pokud jde o helénské pohanství, tak nezapomeň, že to byla má první "láska" a stále je někde hluboko v mém srdci. Pokud bych počátkem sedmdesátých let nepotkala Wiccu, určitě bych skončila v nějaké řecko-pohanské skupině, pokud bych na nějakou takovou narazila. S kemetskými skupinami mám bohužel pouze minimum kontaktů.
Existují trendy nebo hnutí v moderním pohanství, která by sis přála do své knihy začlenit, ale z časových či jiných důvodů to nebylo možné?
Myslím, že některé trendy jsem zachytila velmi dobře, zejména pokud se jedná o ty zmiňované festivaly. Některé z nich jsou teď tak velké a zahrnují tolik hudby a rituálů, že začín fragmentace něčeho, co bylo dříve komplexní. Na začátku znali všichni ty samé pohanské zpěvy (angl. pagan chants, mezi českým pohanstvem se ujal počeštěný výraz "chanty", pozn. překl), což je v současné době zcela nemožné. Kdybych měla více času, asi bych některé sekce rozšířila, zahrnula bych do knihy více tradic, navštívila více festivalů a skupin, abych ještě lépe pochopila, co nového sed ěje. Takže těch tři sta skupin, festivalů a věstníků v mém informačním průvodci by čítalo přes šest set.
Jaké jsou tvé současné frustrace spojené s moderním pohanstvím? Jakou konstruktivní kritikou bys počastovala s
ou
časná společenství? Změnily se nějak tvé frustrace za posledních třicet let nebo jsou stále stejné?
Mnoho takových frustrací se vlastně za tu dobu vůbec nezměnilo. Isaac Bonewitz jednou řekl, že základní principy polytheismu způsobují, že některé případy zneužívání jsou méně časté, ale neznamená to, že se vůbec nedějí. Pořád můžete narážet na ego, různé guru, absolutní pravidla, doslovné chápání knih v náboženství, které má být právě kontrastem k náboženství knih. Na druhou stranu má současné pohanství skutečné vůdce, lidi kteří dělají skutečnou práci k uzdravení planety, najdete skutečné přírodní svatyně, různé semináře, charitativní organizace. Nic z toho nebylo, když jsme začínali. Jsou také různé pohanské organizace – místa jako je Kruh, EarthSpirit, to jsou všechno věci, které nikdo z nás nečekal, když jsme zákládali malé praktikující skupiny, coveny atd. Nový rozdíl je ten, že spousta lidí přichází k pohanství právě přes tyto různé organizace.
Jaké hlasy v současném pohanství podle tebe svítí na cestu do budoucnosti? Čemu nenasloucháme a měli bychom?
Tedy… opravdu nevím, jak na tohle odpovědět. Mmyslím, že nyní už máme skutečné starší – lidi, kteří fungují v hnutí nějakých čtyřicet let a mnoho z nich našlo skutečnou moudrost. A pak jsou mladí lidé. Především třetí a druhá generace pohanů jsou zajímavý fenomén. A mnoho z nich je jako dynamit!!!! Také se mi velmi líbí, že již existuje spousta knih, které jsou mnohem hlubší než jsou ty moje. Začínala jsem, když existovalo jen pár titulů od Murrayové, Gardnera, Gravese, Lethbridge, Justine Galssové a několika dalších. Například "Triumph of the Moon" je naprosto úžasná kniha! Myslím, že v srdci současného pohanství bychom měli zůstat věrní anti-autoritářskému pluralistickému duchu. Právě to je podle mě skvělý protilék na autoritářká náboženství našeho věku.
Myslíš, že ještě napíšeš o pohanství nějakou další knihu, nebo je "Drawing Down" tvé poslední slovo?
Docela dobře se může stát, že na toto téma napíšu něco docela jiného. Ale napřed musím skončit s otroctvím mzdy a počkat až bude ten můj student venku z univerzity.
Od prvního vydání tvé knihy výrazně narostl objem akademických prací s pohanskou tématikou. Sleduješ současné výzkumy v pohanství? A pokud ano, které na tebe dělají největší dojem?
"Triumph of the Moon" od Ronalda Huttona, některé práce Chase Cliftona a pak další poměrně nové práce, včetně "Witching Culture" od Magliocca a "Coming to the Edge of the Circle" od Bado-Fralicka. Moje knihovna se oproti posledně brzy zdvojnásobí. Nicméně "Triumph" je má velmi oblíbená kniha.
Kde vidíš sama sebe v současném pohanském světě? Co se změnilo od roku 1979? Jakou roli pro sebe vidíš v následujících letech?
Nebesa! Nemám páru! Doufám jen, že si uchovám trochu humoru a pokory a že řeknu lidem, že toto sice je nesmírně důležité hnutí, kterým lze změnit svět i nás samotné, ale to neznamená, že bychom měli brát sami sebe příliš vážně. Myslím na to, co často zdůrazňuji ve svých promluvách, že posvátno je ukryto v teď a tady, žení třeba umřít, aby se mohl člověk radovat, že všechny stezky našich dávných předků byly pohanské a že všichni lidé ve Spojených státech jsou odtrženi od svých tradic ať už díky otroctví, kolonialismu nebo asimilaci a také že je možné kombinovat rozum a extázi, tělo a mysl a že realita je jako drahokam, více cest znamená bohatší a hlubší skutečnost. Toto jsou věci, které jsem vždy zdůrazňovala a hodlám v tom pokračovat. A kromě toho mě baví zpívat, dělat rituály, věřit v polyteistickou vizi a zabývat se v malé míře magií a ve velké míře uctíváním Země.
Linky:
http://en.wikipedia.org/wiki/Margot_Adler
http://moonpathcuups.org/margot.htm
Drawing Down the Moon na Amazonu
Dotaz„co to vlastně je „spolupráce mezi pohanskými hnutími“, jako bych to slovo slyšel poprvé a neznal jeho význam. Docela dlouho jsme pak řešili, jak to všude (ne)funguje a proč,“
Zajímalo by mě, zda ses jí také zmínil o BMWC a typu lídí, jež tam jezdí a pokud ano, co Ti k tomu řekla…
Nepamatuju se přesně, ale myslím, že BMWC komunitu jsem zmínil. Myslím, že k tomu nic moc neřekla, protože takových minifestivalů a setkání je ve světě moře. To, co děláme, není nic zase tak neobvyklého, ale je fakt že BMWC má několik zcela ojedinělých rysů.
Celkem chápu, že takových „minifestivalů“ je ve světě mnoho. Ale když už jsi to zmínil – v čem je tedy BMWC ojedinělé? V čem se liší od těch ostatních? 🙂
BMWCTy jo…. to je téma na samostatný článek. 🙂 Já myslím, že ne zcela obvyklé jsou společné výlety do okolí, sharingy a také to, že se (zatím) každý zná s každým a každý se s každým zcela v pohodě baví. Rodinná atmosféra našich setkání rozhodně není samozřejmostí a tím, že se setkáváme častěji než jednou za rok a vídáme se i při jiných příležitostech, balancujeme někde na hranici nevyhraněné eklektické skupiny a „pouhých“ účastníků festivalu. Zcela unikátní jsou podle mě noční psychotéky a divoké tancovačky. Myslím, že to je fenomén nemající ve světě obdoby. Extrémně zvrhlé bubnovací večírky se vyskytují, ale elektronikou si nejsem tolik jist. Je fakt ale, že na line-upu jedné velké pohanské konference v Anglii jsem viděl Cat von Trapp, což je goa tranceový projekt. Takže spíš tady v ČR neděláme skutečně nic unikátního. Nicméně BMWC spirit je samozřejmě jedinečný, ale takový má podle mě každá podobná skupina, kde jsou relativně slušné vztahy, normální lidi a rodinná atmosféra.
Díky 🙂 To jsem Ti dala zabrat, co? 🙂
EolinNo… 🙂
Mohlo to být horší. :-))
Ta žena je opravdu zvláštní – připomíná mi někoho (vizuálně) koho potkávám tady v Pardubicích
EolinNo to je hustý… protože ve chvíli, kdy jsem ji viděl poprvé, jsem měl velmi silný pocit, že ji odněkud znám. Až když jsem se dozvěděl, kdo to je, tak jsem pochopil, že je to nesmysl.
Zvláštní osoba…