Co nového u Záhonků

Jak jde život a jak se pohromy řadí ve frontě na pozornost.

 

Ne… věru to není tak zlé, jak se píše v úvodu. Dějí se i velmi příjemné věci, ale události mají spád už tak dlouho, že jsem si na to zvyknul a přijde mi to už docela normální. Jestli to tak půjde dále, tak si budu o vánocích deníčkovy stěžovat, jak je to divné, že se vůbec nic neděje.

Nuže začal bych asi událostí nejpodstatnější, a sice novým Libuš City teamem. Jak se mohou čtenáři přesvědčit na http://kocicak.bloguje.cz , samota leze těžce na mozek. Usoudil jsem tedy, že je lepší, když člověk magoří z někoho, s kým sdílí domácnost, než z prázdného bytu a pojal jsem pro sebe celou záležitost jako takovou zvláštní terapii. Můj nový společník je tentokrát žena, je velmi mladá, okouzlující, impulzivní a naprosto (a to prosím opravdu naprosto) šílená. Takže určitá naděje na to, že se začne můj proud času usazovat zpět do normálu, je definitivně v tahu. Teď teprve nabírá život ty správné obrysy střelenosti a na Libuš City zavládla naprostá chaokracie.

Všiml jsem si také, že se pomalu dostávám z toho stádia, kdy jsou z vás lidé rozčarovaní a vstupuji do stádia, kdy se okolo vás ozývá praskot lámaných holí. Což nasvědčuje tomu, že jde vše dobře a mé studium pokračuje zdárně. Prodírám se neuvěřitelnou džunglí, o které cokoliv psát je zbytečné, a před kterou jsem se zastavil a otočil zpět před pěti lety na zenovém ústraní. Tentokrát jsem však vyzbrojen mačetou, kterou mi dala samotná Eris po té, co mě nevybíravě zprznila po návratu z Indie a svět najednou opět dostává nějaký smysl, ačkoliv je to úplně jiný smysl než dříve.

Jinak můj tarotový kurz jde dobře. Proběhla první konzultace s cvičeními a meditací. Student je pracovitý, dělá pokroky a je také nadšený. Některé věci se prostě daří. Jsem rád, že mě mají Bohové stále rádi – asi za to, jak se při pohledu na mě každý den dobře pobaví.

Po déle než roce začaly můj byt opět navštěvovat duše zesnulých. Nijak zvlášť mi to nevadí. Chovám se k nim dobře, takže i ony jsou v pohodě.

Drobné nehody spojené s čajem rovněž ustaly. Začínají se ovšem objevovat jiné příhody, tentokrát spojené s živlem vzduchu. Říkám si proč a mačeta v mé paži se slabě rozzaří… to dělá vždycky, když je nablízku přílišný rozum – asi jako Žihadlo když vycítí skřety (ne, to nebylo vtipné, ale také asociace mám pořád). Cestou z Mladé Boleslavi jsem například vyhodil nedopalek cigarety z jedoucího auta, aniž jsem před tím pustil na plno větrák. Chvíli po té se kabina vozu začala plnit podezřelým připáleným zápachem, jehož zdroj nebylo možno nikde ve voze detekovat. Asi čtvrt hodiny jsem řešil, co to smrdí a pozvolna sílící pálení u srdce jsem si vysvětloval svou šarmantní spolujezdkyní. A sice do té doby, než začalo být vskutku nesnesitelné. Pak teprve jsem se podíval dolů a zjistil, že díky proudění vzduchu vlétla cigareta zpět dovnitř vozidla a přistála mi na mikině, kterou začala vytrvale škvařit. Zjistitl jsem to bohužel, až když v ní byla vypálena dvoucentimetrová díra a žhnoucí světélko se mi propálilo až na kůži.

V úterý jsem opět navšítil přednášku pana Vokolka o slovanské posvátnosti a posvátných kamenech na území ČR. Opět jsem si z ní odnesl spoustu inspirace a několik hustě popsaných stran, stejně jako mírné rozčarování z krátké vsuvky o zimní rovnodennosti a o tom, jak se autor po nocích vzrušuje nad encyklopedií. Řekl jsem si – NE – není to divné, s vypětím všech sil zařadil opět šedou a psal si dál.

Dalším velmi intenzivním zážitkem byla seance regresivní hypnózy, kterou jsem absolvoval přímo u sebe doma. Zážitek to byl neobyčejně silný, živý a také nepříjemný. Prožil jsem kus něčeho nedaleko Paříže (to by samo o sobě celkem stačilo) a něco mi rozseklo břicho, když jsem běžel k mlýnu na břehu potoka. Nikdo mě neznal a většina lidí si tam myslela, že jsem blázen. To je asi tak v kostce celý příběh s vynecháním většiny postav a nepodstatných detailů. Návrat zpět byl těžký a při léčení se z hypnózy jsem byl nucen nasadit ty nejtěžší medikamenty – reiki, mixování psytrancové hudby a několik cigaret.

Hodně lidí v mém okolí si stěžuje na peníze. Jelikož jdu zásadně s davem a s dobou, tak si do deníčku napíšu i ty svoje. Stav mého účtu se opět zastavil na magické hranici mínus deset tisíc, což je obvyklý stav čtrnáct dní před výplatou. Nicméně dal jsem do opravy auto – odešel mi tzv. krokovací motorek volnoběhu a uhnil výfuk a navíc bych řekl, že bude v tahu svíčka. To máme nějakých osm, které budu muset složit příští týden. Pak tu máme zálohu na letní dovolenou, povinné ručení, STK, roční kupón MHD a do toho všeho… ano vánoce. Někdy lituju, že nejsem chaosmág. Mohl bych říct, že dárky nosí ježíšek a byl by pokoj.

O víkendu jsem si půjčil film o druhé světové válce. Jmenoval se Osvobození – díl I. Když jsem zjistil, že je to ruská produkce, zpozorněl jsem. Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že schopnost ruské kinematografie natočit akční a válečné scény je asi stejná jako moje. Bitva v Kurském oblouku? Divák měl pocit, že tam proti sobě válčí dvě party kluků jako v knoflíkové válce, občas tam projede nějaký tank a zoufalost filmového projevu se ze všech sil snaží zakrýt exploze vyplňující co možná největší plochu obrazovky. Takže jsem konečně narazil na něco, co ve své slaboduchosti překonalo Letopisy Narnie.

No a to je tak zhruba všechno, můj deníčku. Jsem rád, že je život zajímavý a jsem tak nějak tiše vděčný za to, co je. Jsem rád, že už tomu všemu konečně nerozumím a že v tom všem vidím zcela jasný smysl.

Au! Co to bylo?