Visáči

Už mě provázejí více než deset let a letos mi k vánocům nadělili písničku, která mě dnes ráno zbořila svou přímočarostí a krásou obyčejného příběhu ze života.

Toto je jeden z těch příspěvků, které si do deníčku píšu čistě pro sebe a které nikoho moc nezajímají. Od toho tu vlastně taky mám rubriku s každodenními neuvěřitelnostmi. Nevím, odkud se bere můj zlozvyk přepisovat si sem texty jiných autorů. Udělal jsem to v poslední době dvakrát – tady a tady. Funguje to myslím nějak tak, že v určitý zvláštní okamžik zaslechnu text písně, který mě naprosto rozmetá. A z potřeby si ten okamžik zvěčnit, pokusím se ho zaznamenat na stránky svého deníku jakoby to snad mělo nějaký smysl. Ale možná se jen chci o ten mazec podělit s ostatními… Koneckonců, má bláhovost nikdy neznala mezí. Současně s tímto zápiskem bych také rád případným čtenářům doporučil poslední album Visacího zámku jménem Punk! Je totiž opravdu dobré. Zejména písně Monika a Pták, ve kterých se dá pod zdánlivou skořápkou jednoduchosti najít napůl skrytá a zároveň nemilosrdně živě i poeticky vyjádřená výpověď o syrovosti života. Když tak nad tím uvažuju, tak Visáčům tohle vždycky šlo, ale na albu Punk! toto umění přivedli k pro mě dosud nevídané dokonalosti.

Monika
Visací Zámek
Text: Jan Haubert
Hudba: Jiří Pátek

Koukáš se na mě ze zasklenýho obrázku
A tvůj úsměv je pořád stejnej
Možná chceš říct že byla chyba
Že jsem měl bejt víc obyčejnej
Bílá lampa nad domem vrhá černý stíny
A když jsem s tebou byl tak byl jsem někdo jiný

Teď už vím
Nemusím se bát
Nemáš oči z tohohle světa
S netečným pohledem
Prošla si peklem
Jen jako dalším hotelem

Teď už vím
Nemusím se bát
Nemáš oči z tohohle světa
S netečným pohledem
Prošla si peklem
Jen jako dalším hotelem