Několik slov o hledání a zahlédnutí…
Škvírou mezi vteřinami se pak kořínky duší prosákly do druhých těl a sten jako ostří meče posledního Boha odřízlo poslední závoj. Letěl (nebo letěla) tmou, kterou vdechnul, když ohlédl se za mizejícím plamenem známého bdění. Plaval čtyřma rukama i nohama a nechal se unášet s hvězdným prachem k nultému věnci z listí a tříbarevné šňůry. Bez dotyku pohlcen se jeho zrak obrátil jako z jedné strany obnošený oděv skropen hvězdným nebem.
Stál na úpatí veliké pyramidy s klikatým schodištěm, které jakoby popíralo i poslední zbytky smyslu pro třírozměrnou perspektivu. Vrchol zdobil krásný zlatý květ o šesti okvětních plátcích a zářil pravostí, která není ničím více než absencí nepravdy. Vzdálenost jakoby se stala věkem, tvarem, ústy i jeho vlastními sny. Nezměřitelná.
Když se otočil, spatřil muže ze zlata, jak kráčí kamsi mezi hvězdy s pohledem upřeným snad až za jejich vznešenou oponu. Míjel. Zachytit jeho pohled bylo těžší, než spočítat tlukot motýlích křídel v nejtemnější noci. Nemohl promluvit. Jeho ústa jako by byla zavřená celým klikatým schodištěm a slovo bylo těžší než kámen mezi ním a slunečním květem. Muž jej minul nepovšimnut a s jeho kroky jakoby svět Mocných odcházel tam, kam chodí spát jen ti, jejichž dny v království odešly za Pánem Tmy. Zůstal jen pocit nepolapitelnosti, dlouhé cesty a odpověď, která je otázkou.
Jaká je pravda ve tvém srdci?
………………………………………………………………………………………..
A když dopisuji tento příběh, na mém oblíbeném hrníčku na čaj nalézám (právě teď) dvě živá slunéčka sedmitečná. Zjevila se u mne v pokoji vprostřed zimy odnikud, lezou po okraji hrnku a hledají se navzájem…
… a našla se.
Stala se tak novými obyvateli pokoje v šestém patře na Libuš City.
