Je to asi rok, co jsem se od Sokolíků naučil používat výraz *masakr*. Od té doby jsem do jeho působnosti zařadil celou řadu věcí včetně následujících úryvků.
Marion Woodmanová píše:
- Nahlížena v souvislostech s božským manželstvím uvnitř jak muže, tak ženy, není podřízenost ženského elementu mužskému, jež se navenek projevuje jako podřízenost ženy muži, ničím jiným než nehoráznou lží. Nejméně po tři tisíciletí nesly ženy, vědomě či nevědomě, patriarchální společností přidělený úděl podřadného pohlaví. Tato podřízená role zanechala na jejich vnitřním mužství nezhojitelné jizvy. V důsledku toho jsou muži společensky i osobně postiženi svým slabým ženstvím, a stejně tak ženy svým slabým mužstvím. Jako navzájem se doplňující energie mužství a ženství potřebují jedno druhé pro dosažení přirozené rovnováhy ve vztazích. Slabé ženství v muži způsobuje, že jeho mužství je znetvořené, jednostranně zaměřené. Z muže se pak, zjednodušeně řečeno, stává militantní otrok korporací. Slabé mužství v ženě činí totéž s jejím ženstvím. Stává se z ní buď panenka, která se přizpůsobuje každému přání jakéhokoli muže, nebo naopak Medúza, jež promění každého v kámen.
- V tělesném smyslu slova tato lež vzdálila muže i ženy od jejich prvotní čakry, čakry boje o přežití, zdroje energie v perineu, jež křičí: "Miluji život. Toužím po tvaru, barvě, hmotě. Toužím po sexualitě. Toužím po všech lákavých možnostech, jež mi život může nabídnout. Přijímám život. Přijímám život i s jeho nedostatky, jež všechny směřují k celistvosti. Miluji život v jeho neustálém pohybu. Přijímám smrt jako součást života, jež napomáhá růstu. Věřím v obrození přetékajícího života duše." Tohle je samozřejmě manifest, jenže já schválně přeháním, abych upozornila na naše napojení na proudící krev Velké matky.
- U mnohých lidí se odseknutí od jejich životního zdroje odráží i na těle. Patriarchální rozhodnutí jejich rodičů v nich zanechalo nezhojitelné rány. Když zjistili, že jejich přirozené touhy narážejí na neoblomné "Ne", raději se pomalu, ale jistě distancovali od svého vlastního "Toužím", prapůvodní čakry boje o přežití, jen aby rodiče byli spokojeni. V dětství není rozdíl mezi "Toužím" a "Potřebuji". Když dospějí, rozhlížejí se kolem a vidí ostatní lidi, kteří milují život, a nechápou, proč oni sami to nedokážou.
- Chybí nám bezpečí ženské lásky, která důvěřuje životu těla, a tím pádem je otevřena důvěře v život všeobecně.
- Naše společnost je vyhlášena svou chamtivostí. Milostné spojení s Velkou matkou nahrazujeme jejím zhmotněním. Matka se stává *mater*, hmotou. Hromadíme hory hmoty, abychom oslepili svou vlastní touhu po Božské matce.
- Zůstat bez otce, jenž by si vážil jeho duše, znamená pro mladého muže zůstat bez mužského modelu, čili vnitřního principu řádu. Muž, který nedosáhl dvojjediného stavu duše se sým otcem, se bude navždy bát starších mužů, bude mít hrůzu z jejich autority, anebo se stane rebelem a bude stát proti všem, co představují. V každém případě se bude navždy soudit jejich očima či očima své patriarchální matky.
- Stejně hluboká propast se otevírá v dívčině psýché.
- Jedna z nejhorších ran na duši ženy s nepřítomným otcem anebo jeho přízrakem je její idealizace Tatínka. Když Tatínek není po ruce, aby usměrnil její dětinské fantazírování, holčička si říká: "Kdyby tu byl táta, všechno by vyřešil." Když dospěje, právě tahle představa otravuje veškeré její vztahy, protože když Tatínek nakonec přijde domů (v roli jejího manžela nebo přítele), je na hony vzdálený veškerým jejím dětským ideálům. Ve svých snech patří ta žena svému Tatínkovi a každý muž, který ji kdy miloval, si musí být vědom, že dříve nebo později jí Taťka našeptá: "On pro tebe není dost dobrý." Když takováhle studená sprcha nebude stačit, nakonec se postava Taťky doopravdy vynoří a milence zabije.
Tolik porce masakrů pro dnešní den. Rozloučíme se ještě krátkou optimistickou citací z úplného konce kapitoly o ztrátě vlastního otce a vlastní matky a následným komentářem:
Dorazili jsme k bodu, kde nastolení míru mezi muži a ženami je reálnou možností. Stačí se probudit a chopit se vnitřní hnací síly jako nástroje, kterými změníme vztahy, životní prostředí i budoucnost našich dětí.
Myslím, že klíče leží všude i na těch nejnepravděpodobnějších místech. V knize Král Panna od Roberta Blye a Marion Woodmanové jich je požehnaně. Nedávno mi někdo říkal, že nic takového jako učení se sebelásce a změna úhlu pohledu na sebe sama není možné. Myslím si, že pro toho, kdo chce, to možné je. Je to cesta bez konce, která je lemována temnotou i bolestí, ale to neznamená, že se nemá podstoupit. Klíče a ukazatele směru jsou a cesty čekají na dotyk nohou. Záleží na každém, zda chce být tím, pro koho jsou všechny klíče zbytečné nebo tím, kdo kráčí vstříc tomu, co si sám vědomně a svobodně vybral.
Vždy jsem byla přesvědčena, že člověk může změnit sám sebe, pokud to chce. Netvrdím, že to jde lehce, ale je spousta věcí, jež lze změnit. Když můžeme svým působením svou výchovou měnit lidi kolem sebe, proč bychom tak nemohli měnit sami sebe.
No jasně. Tuhle jsem se bavil s někým na chatu, kdo tvrdil že to nejde. Poradil jsem jednu nebo dvě jednoduché techniky a prý že nejde ani to, že to nedokáže. Fakt nechápu… nechápu lidi, co si zvolí nést si „svůj“ úděl do konce života a donekonečna si akorát stěžovat, patlat se ve vlastní sebelístosti a hledat sílu u jiných, místo aby jí hledali v sobě.
😀Ale ono to vskutku nelze, změnit sám sebe. jediné čeho lze dosáhnout je přestěhování toho zmatku v našich hlavách dle vlastního uvážení, ale to není změna, protože ty věci tam stále zůstávají…jen jsou přemístěny:))
Chtěl jsem tím „slova“ jen naznačit, že doslovným chápáním se vzdalujeme poselství některých textů. Ale nemusíš to brát. Koneckonců i tom je ten článek. 😉
Lol! Musíš počkat až si ho přečtu :)))
LOL!!!!!! 🙂 🙂 Ty napřed reaguješ a pak si čteš článek? Ehmmm… Tak to tedy vysvětluje ledacos. 😀
:))) U některých autorů to stačí a dělá to kde kdo. BTW: To ses dozvěděl až teď?
No… jo, až teď. 🙂 Myslel jsem si vždycky, že ten, kdo reaguje, četl článek a tudíž jsem spoustu reakcí tuhle támhle prostě nechápal. Nyní prožívám okamžik osvícení! :-O
Haleluja, Kristus se na tě usmál 😀 Skutečně to dělá hafo lidí, nejdřív přečtou komentáře, a dle z nich usoudí kvalitu článku či se zapojí do diskuze. Leč nejen já:(
Jinak jsem to přečetl a jsou autoři, které číst nepotřebuji:)
každopádně můj komentář patřil k reakci na vaše první komentáře a ty jsem četl:))) BTW: Nacházím rozpor. jak někdo může jednou žádat a bojovat za pevný smysl slov a pak říct:“Chtěl jsem tím „slova“ jen naznačit, že doslovným chápáním se vzdalujeme poselství některých textů“ … to je rozpor, jinak souhlas, nechápat nic doslova, číst mezi řádky…onen kontext, symbolismus, smysl v pozadí.
To chápu, všechno má svůj čas.
Aha, to jsem nevěděl. Jinak já žádný rozpor nevidím. Obojí je o něčem úplně jiném.
NevydejchávámNemůžu si pomoct, ale nechápu jak někdo může na něco reagovat aniž si to nejdřív přečetl. Já jsem asi staromódní nebo co… Jsem přesvědčená, že i když je tam spousta komentářů, tak je potřeba si přečíst k čemu se váží, protože komentáře mohou být zavádějící. Já o tom snad napíšu článek…
Nu..Někteří lidé jsou toho schopni, krom jiných věcí … bohužel…
zábavnéDocela zábavný článek,chtělo by se říct – jak jednoduché!(no, ale ono to tak není..)
Rofl…Co dodat :)))
szedyOno právě vůbec není jednoduché. Nic takového netvrdím. Pracovat na svém vlastním vývoji, na svých blocích, neurózách atd. atd. je zatraceně dlouhá a těžká cesta. Oproti ní je stagnace v iluzích nebo sebelítosti a pozici oběti mnohem jednodušší a pohodlnější. Já jen říkám, že k tomu ROZHODNOUT SE, stačí dostatečně chtít. A to je úplně obyčejné svobodné rozhodnutí o tom, že chci prostě víc a že vezmu zodpovědnost za svůj osobní vývoj.
Díky za úryvky, alespoň nemusím knihu číst. Zednáři a Newage jsou dva mory duchovního pokroku a Blye a Woodmanová jsou evidentně z Vodnářovy dimenze. Kdysi jsem si „napětí“ mezi muži a ženami, které se projektuje i do jejich dětí, vyřešil sám pro sebe asi takto:
a) vymýtit pohlavní nemoci
b) zrušit monogamii
c) zlikvidovat veškerou kulturu
Výsledek by byl ten, že by muži a ženy spolu mohli „komunikovat“ jak nejlépe jim jejich přístoje dovolí a nebránili by jim ani nemoci, ani morálka a ani by nad tím příliš nefilozofovali. V 60. letech se to trochu povedlo a oba autoři podle chtějí vrátit čas zpět.
Jen na okraj – většina démonů, co se člověku zjevuje jsou často jen zveličené zážitky s maminkou a tatínkem.
Myslím, že tvorba Roberta Blye je od New Age vzdálená na hony a Woodmanová je především psychoanalytička spíš než nějaká vodnářská bytost. Toto, co jsem tu uvedl, jsou jen krátké výseky, které mě momentálně oslovili, ale za celou knihu rozhodně nevypovídají. Je nicméně s podivem, že ty byť krátké úryvky namísto nezájmu provokují spíše reakce typu *nepotřebuji tu knihu číst*. :-))
Nadherne uryvky. Mam tu knihu doma proskrtanou skrz na skrz a ted kdyz to tady znovu ctu je az bolestne,nakolik to cele je hluboce tematicke. Woodmanova je v tomhle ohledu genialni.
Zahrada: Vodnářská tím stylem psaní a přístupem ke Stínu. New Age zkoukám a mám pocit, že toto je přesně v tom duchu, takové zlehčující, nadšenecké a poetické. Navíc jungiáni jsou děti 60. let, taky Jung našel masový ohlas v květinové hippie éře, stejně tak Crowley, Gardner, jóga, před tím bylo pusto prázdno, všichni makali jen v továrnách … Jinak myslím, že to, co ta paní píše je nerealizovatelné, Stín co ti vyvinuli tví rodiče nevstřebáš jenom tím, že to intelektuálně pochopíš nebo že ho přijmeš s láskou uranskou (spíš tou satunskou 🙂 ).
Já to možná někdy přečtu, jen to spíš nekoupím a to čtení nebude hned. Podobné věci jsem hltal před deseti lety a psala to paní jménem Linda Goodmanová o astrologii.
Ono to právě vůbec není o intelektuálním pochopení a už vůbec to není zlehčené. Takovéto věci se vtřebávají a prožívají spíše tělem a někde hluboko a IMHO to trvá léta… Je ale těžké diskutovat jen na základě úryvků. Knihu rozhodně doporučuju a pokud mohu za sebe soudit, tak s Goodmanovou to nelze srovnávat ani omylem.
Zahrada: Asi to bude dobrý, proč ne (spíš pro ženy) já tvůj text nechci zpochybňovat. Jen jsem tyhle tendence myšlení (cítění) a snahy zažil dost osobně a i na vlastní kůži a mám pocit, že to nikam nevede (alespoň mě).
Myslím, že evokační magie archetypů je účinější, než jungiánské vaření polívčičky, navíc s gender kořením.
Hezky mužské a ženské problémy řešil Spare a nebo K.Grant. Velmi produktivní mi přišel i S.Grof
Možná, že každý prostě jde svou cestou. Jinak pokud jde o evokační či ještě lépe invokační magickou práci s archetypy (Božstvy), tak neznám lepší metodu, jak se spojit se *silou života*. Takže s tímto naprostý souhlas.
Ačkoliv…. když to tak po sobě čtu, tak vidím, že to nebylo úplně nejpřesnější vyjádření. 🙂
Zahrada: síla života v jakém smyslu? V podstatě souhlasím, jen bych potřeboval upřesnění.
mmmmmm…. asi nemám žádný upřesnění.. :-/
jo, s tím Grofem je to podle mého názorů pravda (jenom mi není pořád jasné, proč by sakra člověk měl potřebovat ke své cestě cizí definice)
S postupující dobou mi to všecno připadá jako zástupný problém , myslím ta až úporná snaha všechno přesně pojmenovat.(jen na okraj , Goodmanová byla svého času právě mezi jungiánsky
zaměřenými astrology docela ceněna, ani netak za nějaké převratné myšlenky ,spíš jako právě takový ten první klíček k tematu)
szedy: No já nikoho do žádného systému nechci cpát, jen se prostě bavíme v rámci nějaké terminologie. Jeden vlastní úchytný bod v psychice na základě osobní mytologie, bod na který se člověk může spolehnout je lepší, než padesát přečtených knížek (u stovky bych už byl opatrnější 🙂
O té Goodmanové jsem to nevěděl, ale ten styl psaní je úplně stejný – Junga si vážím, jungiánů už trochu méně