…ten dnesni den trva uz nejak prilis dlouho.
Osud tomu chtel, ze jsem se dnes dostal kami do dalekeho mesta, ktere se jmenuje Montreal. Dorazil jsem pred nekolika hodinami a sotva jsem se osprchoval, vydal jsem se hledat nejaky carodejnicky shopy. Cele odpoledne jsem ale totalne mimo. pripadam si jako ve vakuu. Je to divne, ze je porad prijemny a pekelne horky bily den a moje telo ma ted vlastne tri hodiny v noci. Ten pocit je tedy extremne divny. Cesta byla cela divna.
V Zurichu na prestupu jsem cestoval po letisti a prozival jsem nevysvetlitelny pocit dejavu. Byl jsem tady jiz vloni za zvlastnich okolnosti a ten pocit tu byl najednou zpatky…
Kdyz jsem nad Atlantikem mijel Irsko, pripadal jsem si jako Samved Krepelka v Panovi prstenu jak v tom poli udela ten krok a rika: Ted… ted jsem nejdal od domova, co jsem kdy byl. Tak jsem koukal na ty ostrovy a rikal jsem si… to je pruser, to je proste pruser. Co tam budu delat. Ja chci domuuu.
Pak uprostred atlantiku mi bylo tak zvlastne.
Pristavani bylo silene rychle. Zalehlo mi v usich a uz to neprestalo. Pripadam si, jako bych se vynoril z obrovske hloubky.
A pak to mesto. Je tu neuveritelna vlhkost vzduchu a neuveritelne vysoka teplota. Dalo by se to prirovnat k parnim laznim pod sirym nebem. Mesto mi ze vsech nejvic pripomina Bukurest, kde jsou tu a tam rozesete kousky Bruselu. Nektera zakouti jsou neuveritelna… temna a strasidelna. Mezi popelnicemi posedavaji nactilete gangy, na ulici bezne potkate zebraky a nektre domy vypadaji tak, ze bukurestske barabizny jsou oproti nim vystavni hotely. A vedle jsou hned podniky s peti hvezdickami… po ulici jezdi divna auta a co predevsim… Na ulici chodi divny lidi. Moc. Lidi tu naprosto nepobiram.
Nepobral jsem ani to, ze tu cepuji americky budweiser. To jsem si radsi dal nejaky mistni pivo. Nepobral jsem cisnika, ktery znam Prahu, Nedveda a Jankulovskiho. Nepobral jsem system, kterym funguji semafory – zda se, ze chodec je tu obtizny hmyz a musi se proste nejak protlouct. Nepobral jsem spidermana v cilindru na rohu ulice. Nestihl jsem kostely s programy modlited na svetelnych tabulich.
Ovsem narazil jsem na krasny carodejnicky obchod. Nejvetsi, co jsem kdy videl. Koupil jsem si mistni pohansky bulvarni platek a knihu od Amber K: The Coven Craft. Prodavacky byly ale uplne mimo a kontakty na mistni pohansky podstveti nemely. Byl to proste jen obchod…
Tedy… presto, ze tady clovek z udivu prakticky nevyjde (ted jsem napriklad v jakesi provizorni internetove kavarne, kde se to jen hemzi asiaty a vedle me smazi po siti Unreal Tournament a tlemi se u toho jak kone), zit bych tady nechtel.
Tak jdu po ulici a v kapse nahmatam haslerky. To je prekvapeni. Ach…. najednou jsem znovu pri smyslech.
Vydrž! Covencraft mi musíš půjčit – chtěla jsem si jej koupit!
člověče, ty máš ale těžký osud co? :))
InternetkreditI only wanted to sign in,to let you know that I were here.