Kde vlastně leží jádro problému nepraktikujících „čarodějů“…
Když si uvědomím, kolik lidí jsem za svůj život poznal (ať už osobně nebo přes internet), kteří se hlásili k pohanství nebo čarodějnictví a v životě nestáli v magickém kruhu, dospívám k názoru, že máme jako komunita jeden problém. Dovedly mě k tomu výsledky průzkumu, který jsem provedl na tomto weblogu v jeho počátcích. V čem tento problém spočívá?
Sociologicky můžeme vymezovat skupiny a v nich vymezovat podskupiny. Skupina, které já říkám "eklektičtí čarodějové" a která se skládá z lidí, kteří si říkají "wiccani", je různorodá. Přesto se však dá z určitého úhlu pohledu rozdělit na dvě části, které překvapivě vůbec nezávisejí na věku.
První část je poněkud více početná. Jsou to lidé, kteří četli webové stránky, popřípadě jednu knihu a maximálně si koupili tarotové karty. Nebo jsou to lidé, kteří ovládají nějaké léčitelské metody či dělají meditace (tu a tam) nebo jezdí na esoterické či tantrické kurzy. V každém případě se jedná o lidi, kteří rituální čarodějnictví jako takové nepraktikují a z tohoto hlediska je úplně jedno, jestli se jedná o pravidelné návštěvníky xchatu nebo spiritistických seancí. Přesto se tito lidé za čaroděje, popř. členy tradice wicca považují.
Druhá část se rovněž považuje za čaroděje, popř. wiccany. Jejich rituální praxe je pravidelná nebo přinejmenším příležitostná, ale i tak častá. O úplňcích nebo pohanských svátcích takoví lidé prostě vezmou své skromné vybavení a vyrazí do lesa ať už sami nebo ve skupině, popřípadě si připraví posvátný prostor u sebe doma. Takoví pak dělají obřady ke slávě Bohů, provádějí léčení na dálku, mytologická dramata, jednoduchou magii nebo se jen v kruhu radují, že jsou spolu.
Když jsem publikoval úvahy na toto téma, často mě zaujalo, že všichni lidé z té první skupiny mají své vysvětlení, proč vlastně nemohou praktikovat. Určitá část má skutečně objektivní důvody – věk. Skutečně se nedomnívám, že by patnáctiletí lidé měli experimentovat s magií. Nicméně velká část se vymlouvá na spoustu věcí. Obvyklé výmluvy jsou tyto: nemám vybavení a nevím jak na to.
Co je tedy oním rozhodujícím faktorem, který jedněm nevadí a druhým brání? Jak je možné, že zahájit rituální praxi je pro někoho tak snadné (prakticky ihned po tom, co dočte první knihu) a pro někoho neproveditelné? Dlouho jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k následující úvaze.
Čarodějnictví (a teď mám na mysli skutečně rituální, pohanské čarodějnitctví) tak, jak je v Čechách praktikováno různými lidmi, popřípadě skupinami vpodstatě nevědomky kopíruje principy fenoménu "do it yourself" (DIY) kultury, čili "udělej si sám" by se to dalo přeložit.
Co tím mám na mysli? Například v Americe se dá v obchodech koupit úplně všechno a witchcraft je tam normální bussiness jako cokoliv jiného – za peníze koupíte vše od nástrojů, vědomostí, dovedností až po instatní "kouzla". Česká republika a velká část čarodějnické kultury v Evropě funguje jinak. Lidé se scházejí a každý prostě přispívá tím, co nejlépe umí. Někdo má kontakt na někoho, kdo dělá levné pláště nebo je umí ušít sám. Skupina má o rituální oděv postaráno. Jiný umí dělat po domácku vyrobené svíce nebo třeba pěkné hůlky, jiný má kontakt na kováře. Atd. atd.
Ten důležitý moment není ale ani tak v tom, jaké má kdo možnosti, ale v tom, jakým způsobem kdo uvažuje. DIY kultura je fenomén svobodného vyjádření, dělání věcí pro radost a zcela mimo typické spotřební (či chcete-li konzumní) vzorce. Ten, kdo je zvyklý, že se dá všecko koupit včetně zábavy a když má peníze, nemusí nic dělat, protože všecko se udělá za něj, ten to bude mít s rituální praxí opravdu složité. Lidé, kteří jsou zvyklí, že věci do jejich života přicházejí zabalené a na boku mají vyznačen čároví kód, nemají v současné době v čarodějnictví žádnou šanci uspět a vždy budou patřit do té první skupiny. Rituály taky nejsou o tom, že někam příjdete a někdo jiný dělá zábavu pro vás. Rituály čarodějnictví (jak už jsem řekl) fungují na principu DIY – tedy všichni se účastní a každý přispívá tím, co umí. V kruhu nikdy není nikdo, kdo by se jen díval a bavil se. Zkrátka kdo je zvyklý na klasickou konzumní pasivitu, ten ať na witchcraft raději zapomene.
Před nedávnem jsem zde v deníčku uveřejnil postup na vytvoření živlových světel. To je typický příklad. Taková světla většinou nikde nekoupíte. Rady tohoto tipu jsou určeny lidem s aktivním přístupem k životu. Kup si skleněný kalíšek, nabarvi ho vhodným způsobem, připoj živlové motivy – prostě do it yourself.
Nebo jiný příklad – kadidelnice. Kadidelnici nemusíme nutně kupovat v esoterickém obchodě po položkou "kadidelnice – 100 EUR". Můžeme zajít do starožitnictví a koupit si starý omšelý kovový pohár, který jen očistíme, vyleštíme a dáme do něj písek – kadidelnice jako když vyšije!
Dále… kupovat si speciální směsi kadidel určené pro specifické účely za horentní sumy? Zbytečné. Některé bylinky rostou v přírodě, jiná kadidla se dají koupit na různých místech. Klasické (olibanum) kadidlo třeba v prodejně, na kterou odkazuji na svých stránkách. Směsi kadidel se dají namíchat podle zveřejněných receptů a při troše experimentování to jde i bez nich.
Návod na výrobu pentaklu najdete na jiném místě mého deníku. Netřeba kupovat.
S rituály je to úplně stejné. Není nutné je opisovat z knih. Napišme si společně vlastní. Každý z covenu jistě přijde se zajímavými nápady a brzo zjistíte, že zatím co někdo se lépe nalaďuje na živlové energie, jiný má dobrou paměť a líp mu jdou delší proslovy či zaříkání atd…
Zkrátka a dobře… závěr je takový, že čarodějnictví si vyžaduje kreativní, nekonvenční, autentický, aktivní a nekonzumní přístup k věci. Ten, kdo takový přístup postrádá, má zatím smůlu. Musí si počkat na éru, kdy se s čarodějnictví stane stejný obchodní artikl jako v USA, na rituály se bude vybírat vstupné a za učení a další věci se bude draze platit.
Další informace o tom, co je to DIY kultura najdete zde:
http://www.think.cz/issue/45/9.html
http://www.blisty.cz/2003/10/30/art15798.html
Celou škálu praktických návodů od výroby domácích svíček, přes transformaci televizoru v dataprojektor až po zbudování kvalitního soundsystému lze najít zde:
…děkuji za něj.
SOUHLAS !Absolutně souhlasim a nejvic z tou praxi je smutne jak malo lidi praktikuje.A pritom na co jsou kvanta vedomosti a prectenych knih kdyz nenavazuje aspon nejaka praxe.
A vo vo vo tom to je.K tomu není co dodat. Nedovedu si představit, že bych nepraktikovala. Číst o wicce a nepraktivat by mě připadalo jako číst si telefonní seznam.
A vo vo vo tom to je.K tomu není co dodat. Nedovedu si představit, že bych nepraktikovala. Číst o wicce a nepraktivat by mě připadalo jako číst si telefonní seznam.
Ještě jeden aspektSouhlasím s tím, že Wicca (coby určitý ,,životní styl“, neb jiný typ mi na to moc nepasuje) zahrnuje určitou formu náboženství a určitou formu magie, přičemž obojí je založeno na konání rituálů. Imho to není jediná cesta, ale jdeme-li po jiné cestě, je to ještě Wicca? Imho není. Proto mi nepříjde správné prohlašovat, že jsem Wiccan, nepraktikuji-li (či vybíhám-li nějakým jiným způsobem z definice). Proto taky dost stupidně často prohlašuji, že nejsem Wiccan a dost často se mi taky stane, že to někdo vezme coby urážku, neb to mj. jde pochopit i tak, že tím chci říct ,,to je bo.* a já s tím nemám nic společného“.
Hm, něco přečíst a nepraktikovat. Já osobně v tom smysl vidím. Ono občas není od věci mrknout, jak to funguje u sousedů. Jeden se pak leccos přiučí.
Jistě…to je naprosto o.k. Ale o tom ten článek vůbec nebyl. 🙂