Vraťte nám iluze!

Sama o sobě je tato část cesty úplně normální. Není ani dobrá ani špatná. Velmi charakteristickým projevem je ona okázalá duchovnost, ve které je všechno pěkné, krásné a plné světla. Lidé v tomto stádiu běžně komunikují s bytostmi světla, kladou důraz na bílou magii, stávají se vegetariány nebo vegany, hojně navštěvují čajovny, mluví o lásce a dobrotě, usilují o svou vlastní dokonalost a sní o tom, že vyléčí svět. U čarodějníků se toto stádium projevuje mimo jiné tím, že považujeme Bohy za absolutně dobré a hodné bytosti, sami sebe považujeme za hodné čaroděje, věříme na šest milionů upálených čarodějnic a jsme přesvědčeni o tom, že "samozasvěcením" jsme se stali následovníky tradice staré 20 000 let. A protože chceme mít všechno pěkné a čisté, slovo čarodějnictví se nám nelíbí a stydíme se za něj. Raději si tedy pro svou cestu vybereme slovo Wicca, protože zní mnohem lépe a duchovněji.

Obvykle stojí na začátku tohoto stádia náhla inspirace knihou nebo internetovými stránkami. Což je naprosto přirozené a v pořádku. Velmi často člověk identifikuje své vlastní já se slovem wiccan nebo wiccanka, čímž si dá svoji duchovní nálepku a vytvoří si iluzi, díky které se nemusí konfrontovat sám se sebou. Vzdaluje se od sebe samého a od své celistvosti. Toto může navíc ještě stvrdit obřadem samozasvěcení, který může být co nejjednodušší, pokud možno bez větší vynaložené námahy. Velmi účinným způsobem, jak se ještě více vzdálit sám sobě, je založení internetových stránek nebo weblogu, kde lze velmi pěkně deklarovat svou novou identitu a s pomocí čtenářů svou iluzi důmyslně upevňovat. Obzvláště silný bývají tyto projevy ve složitých životních obdobích, kdy si člověk musí budovat svou vlatsní osobnost a překonávat různé obtíže života. Což bývá samozřejmě nejčastěji v pubertě a prý také v krizi středního věku. Nemluvím o tom ale proto, abych tyto naprosto přirozené věci odsuzoval. Chci jen říct, že takové věci existují a není potřeba se jim posmívat, ani je kritizovat. Život už je prostě takový.

Takové věci se stávaly, stávají a budou se stávat všude a vždycky. V čem je ale problém? Rozhodujícím momentem bývá okamžik konfrontace s realitou. Protože Bohové slyší naše hlasy, když jim říkáme, že se chceme učit a kráčet po cestě čarodějství, dříve nebo později nám připraví situace, kdy dostaneme šanci svou iluzi překročit a dotknout se sami sebe. Subjektivně takovým situacím říkáme různě (problém, průšvih, zoufalství), ale impuls přichází vždy z venku. Dříve nebo později se nám stane něco, co nás nutí přehodnotit pohled na sebe samotné. Někde si třeba přečeteme, že to, co děláme je sice fajn, ale Wicca je něco úplně jiného. Nebo nám někdo řekne, že magii lze vážně praktikovat až tak po dvacátém roce věku, kdy už člověk ví o životě aspoň něco. Nebo se nám stane, že nám někdo nemilosrdně vytkne věci, které děláme špatně. Popřípadě se nám stane úplně jiný průser, který si třeba připravíme sami.

V každém případě na cestě hledajícího je to doslova šokující a velmi nepříjemná zkušenost. Něco zvenku totiž jaksi nezapadá do té iluze, kterou jsme si o sobě vytvořili. Setkáváme se s něčím, co třeba vůbec nemusí být namířeno proti nám, ale protože to nezapadá do našich snů, vnímáme to jako útok a křivdu. Bývá to jako na tarotové kartě Věž, kdy z oblohy sjede blesk a stavba se pod jeho úderem rozsype na kusy – možná. Nyní záleží totiž na nás, jak se k takové výzvě postavíme. Můžeme tuto lekci přijmout, přehodnotit pohled na sebe samotné a s novým elánem pokračovat na cestě, neboť díky ztrátě iluzí se nám otevřely nové obzory. Je to trochu jako když si člověk myslí, že už je na konci cesty. Ale je to jen jeho iluze, která mu brání vidět dál. Když si myslíme, že už jsme dokonalí velcí wiccani a můžeme vyučovat ostatní, ve skutečnosti si tím přehrazujeme svůj vlastní vývoj. Když přijmeme impulz z venku a necháme si tu zeď zbořit, teprve pak můžeme udělat další krok. Respekt k životu, sami k sobě a ke skutečnosti – to mohou být společníci, kteří se k nám mohou v tuto chvíli připojit. Díky tomu, že jsme dokázali sklonit hlavu před skutečností, přijmout realitu a přestali jsme se před nimi schovávat, stávají se z nich naši mocní spojenci. V další části cesty nám budou pomáhat a stanou se naši nezbytnou nutností. Na cestě za stádiem iluzí totiž leží výzvy, nad kterými bez těchto průvodců nelze zvítězit…