Děti utíkají do kyberprostoru

Vůbec to není pěkné čtení. Článek se zabývá útěky mnoha náctiletých do umělého světa internetu a jejich interakcí s tímto světem. Což je jev, který spousta návštěvníků mého deníčku velmi dobře zná. Navíc se nedá říct, že by se jednalo pouze o náctiletou mládež, která je světem internetu do značné míry pohlcena. Zásadní problém však není ani tak v tom, do jaké míry a jak často se člověk na internetu pohybuje, jako spíš v tom, jak internet formuje jeho sociální chování a jak se jedinec jeho prostřednictvím projevuje.

Smyslem tohoto článku však není znovu popsat to, co se již bravurně podařilo autorovi pojednání v MF, Davidu Klimešovi. Chceme se podívat na něco trochu jiného. Ano, hádáte správně. Chtěli bychom do úvahy přibrat ještě jeden prvek a tím je české čarodějnictví. Předem upozorňujeme, že nemáme v úmyslu napsat moralizující nebo urážlivý článek. Jenom nás při četbě Mladé fronty napadlo, že exploze internetového dění okolo čarodějnictví vykazuje všechny popsané patologické jevy útěku mladistvých do umělého světa počítačové sítě. Tento efekt je bohužel komplementárně posílen tématikou, která k útěkům od reality přímo vybízí a tím je právě čarodějnictví nebo (chcete-li) wicca.

Ztráta zábran

První velmi zřetelnou shodou s tím, co můžeme pozorovat, na našich internetových denících a v komentářích k nim, je v MF popisovaný efekt ztráty zábran. Na tomto místě nechme mluvit pana Davida Klimeše a citace z jeho textu: "V reálu mladý člověk musí řešit konflikty s konvencemi a nakonec se stát kompetentní součástí společnosti. Kdežto jednotlivé součásti kyberprostoru nejsou nuceny k vzájemné interakci či odpovědnosti za důsledky jednání." A pokračujme dále: "Efekt ztráty zábran se projevuje kupříkladu při nekonečném večerním chatování mládeže, tvorbě vlastních stránek a osobních zpovědí na internetových deníčcích (weblog). Cítí ztrátu omezení, odhazují svou plachost a vyjadřují se otevřeněji." Úvodní sérii citací můžeme zakočit shrnutím: "Kyberprostor umožňuje dítěti uvolnit skryté frustrace."

V této větě autor uhodil hřebíček na hlavičku. Na několika internetových denících jsme mohli zaznamenat znechucené nebo rezignované reakce na různé nedávné osobní útoky. Ano, výše popsaná problematika se projevuje docela obyčejně jako flamewar. Nikdo se však do hloubky nezamyslel nad tím, jaké jsou příčiny tohoto jevu a jak mohou ovlivnit to, jakým způsobem pak může čarodějnické hnutí vnímat sama společnost. Ne že bychom snad došli k nějakým převratným závěrům, ale měli bychom si uvědomit, v čem je problém a co s ním dělat.

Jaká je tedy situace? Myslím si, že to všechno začalo přibližně před rokem. Vznikla místnost Wicca na Xchatu a pomlouvačná kampaň proti ní. Vznikly také stránky Čarovného zrcadla, které ač jsou pěkně zpracované a obsahují spoustu informací, mají tendenci se neustále vůči čemusi velmi tvrdě vymezovat, aniž by nutně samy o sobě přinášely něco konstruktivního. Následovaly weblogy a první internetové války. Společným jmenovatelem všech těchto fenoménů je právě ventilování osobních frustrací. Internetový svět nám umožňuje stát se drsným bojovníkem za to či ono a najednou si můžeme připadat jako králové, i když v reálu dokážeme stěží pípnout, když se nám něco nelíbí.

Procházka po internetových deníčcích, guestboocích a jiných místech jakoby naznačovala, že náctiletá generace se zájmem o čarodějnictví spíše obětuje většinu své energie ventilování svých vlastních problémů než jejich řešením, natož pak aby se zajímala o nabývání nových znalostí a dovedností. Bohužel je internet (a weblogy speciálně) naprosto ideálním polem, protože jak už bylo řečeno, platí v něm jiná pravidla než v reálném světě. Hrdinové schovaní za monitor se v reálném světě za každou cenu vyhýbají jakékoliv názorové konfrontaci, komunikaci nebo se pro jistotu osobnímu setkání vyhnou úplně.

Otázkou zůstává, co s tím chceme dělat. My asi těžko něco dokážeme. Nám nezbývá, než se snažit dodržovat netiquetu a mít zameteno před vlastním prahem. Cestou ven je snad přehodnocení vlastního postoje. Internet nám sice nabízí iluzi, že se v šestnácti letech můžeme stát učitelem jakési "wiccy", že můžeme bezmyšlenkovitě používat slovo "fluffy bunny" a že se můžeme stát čarodějem, který může šmahem hodnotit práci ostatních. Ale co skutečnost? A co nám tahle skutečnost řekne, až se začne hlásit o slovo? Internet nám nepomůže. Čarodějnictví je cesta dovnitř a cesta poznání sebe sama. Sebe sama poznáváme především také díky interakci s ostatními lidmi v reálném světě a skrze řešení problémů v něm. Klíčem je pokora. Kouzlo internetu ovšem spočívá v tom, že nás na něm nic bezprostředně nenutí pokoru prožít. Před monitorem může být totiž wiccanem každý. Což nás přivádí ke druhému stěžejnímu tématu článku pana Klimeše, což je téma snadno získané identity.

Identita na prodej

Tématu hledání identity a raných začátků s čarodějnictvím jsme se v našich článcích dotkli již několikrát. Nejprve se podívejme, co nám k tomu může říct článek v Mladé frontě: "Motivací je především dětská utopie experimentování s identitou, dále prozkoumávání prostoru kolem sebe, hledání důvěrných přátelství a touha začlenit se." K tomu bychom rádi řekli, že slovo "dětská" si můžeme klidně odmyslet, neboť tyto touhy jsou společné mnoha lidem bez ohledu na věk. Ještě si pomůžeme druhým citátem, spíše pro doplnění. "Kyberprostor je v období puberty vítanou možností odluky od dohlížecí mašinerie rodičů, školy a ostatních institucí, které nabádají k odpovědnosti. Právě v tomto období vzniká největší počet závislostí na internetu."

Identita je téma velmi osobní a mimořádně citlivé. Většina z nás je na tomto místě velmi zranitelná. A většina z nás to podvědomě ví. Arogance projevená ztrátou zábran na internetu je velmi často namířena právě tímto směrem a může způsobit bolestivé následky. Téma identity je v mladém věku mimořádně živé a jeho řešení je dlouhé a bolestivé. Trvá několik let, během kterých si prožíváme průšvihy všeho druhu a je s námi potíž. Puberta ve své podstatě vlastně JE hledáním identity, přičemž ve čtrnácti letech rozhodně nekončí. Děláme problémy sobě i ostatním, nerespektujeme pravidla a experimentujeme. Objevujeme svět a zároveň i sami sebe. Je to složitý proces, ale je v něm i něco krásného. Prožíváme takovou malou revoluci, ve které hodně boříme, abychom zjistili, co je svět a co jsme vlastně my. Například revolta satanismu je
v tomto období mnohem autentičtější odpovědí než například konverze k buddhismu. Z toho prvního člověk brzy vyroste, protože tváří v tvář k realitě a s očima oběma otevřenýma je satanismus neudržitelný, jakkoliv může k řešení vnitřních krizí patřit. Do stejné kategorie patří například experimentování s drogami, squatterské aktivity nebo anarchismus. Naopak takový buddhismus nám může příliš brzy nabídnout identitu osvíceného mnicha, která může být mnohem trvanlivější a tudíž i určitým způsobem nebezpečnější.

Když se v tomto okamžiku setkáme s duchovní cestou, může nám to pomoci překonat velkou část bolesti a nesnází. Na druhou stranu můžeme velmi snadno přilnout ke snadno nabyté identitě a zatarasit si tak velké množství otevřených možností na velmi dlouhou dobu. Přijetím vážné duchovní stezky v takto mladém věku vlastně přijmeme náhradní východisko svého těžkého hledání, aniž bychom si ve skutečnosti sáhli na to, čím doopravdy jsme a kam směřujeme. Obcházíme tak vlastně propast, do které při hledání svého já musíme zákonitě spadnout. Když si k tomu přičteme vše, co bylo dosud řečeno o internetu, docházíme nutně k názoru, že se jedná o velmi nepříjemnou kombinaci. Představuje totiž ideální prostředek k tomu, jak si udržet svou iluzi odděleně v alternativní realitě, kam na ní skutečný život se všemi svými bolestmi a výzvami nemůže. Což je past. A dovedeme si docela dobře představit, jak těžce se z ní člověk ve velmi mladém věku vymaňuje. Dokonce si myslíme, že ve svých sedmnácti letech bychom si vůbec ani nepřipustili, že máme něco jako "problém" a své náhle objevené nové identity bychom se drželi zuby nehty.

Zahrada & Baraka