Obyčejný zápis

Občas zapomínám, že deníček je od toho, aby si do něj člověk zapisoval zajímavosti. Proto si poznamenávám z posledních několika týdnů alespoň to, co je publikovatelné.

 

Díl první: Jihočeské lesy

Začátkem srpna jsem odjel do lesů. Několik dní jsem tam strávil zcela osamocen.

Navštívil jsem své oblíbené místo Čertův kámen u Lodhéřova. Podle záznamů tam prý hořely v minulosti ohně. Vysvětlují to tím, že toto místo bylo součástí ohňového signálního systému, kdy se na kopcích zapalovaly ohně v případě, že se blížil nepřítel. Když jsem se však před prá lety díval na údajný sousední (navazující) signální bod, zjistil jsem, že mezi těmito dvěma jsou kvóty o vyšší nadmořské výšce a proto nemohl systém fungovat. Alespoň ne na Čertově kameni. Takže jaké ohně tu vlastně hořely? A čím si toto místo vysloužilo svůj zajímavý název? A proč se mi na něm tak líbí, vlastně? 🙂

Během svého pobytu v Jižních Čechách jsem zanechal Bohům zvláštní opentlenou oběť. Spojuje mě s něčím, co mě přesahuje…

Namaloval jsem velikou plachtu fluorescenčními barvami. Mixoval jsem si psytranceové skladby mnoho hodin v kuse, až se roztékaly stěny a vesnice se měnila v osadu mimozemšťanů.

Myslel jsem si, že budu studovat kabalu, ale místo toho jsem se na několik dní ztišil a studoval sám sebe. V jeden okamžik mi přímo nad hlavou explodovala dvousetwattová žárovka a zasypala mě skleněným deštěm.

Díl třetí: Mystical Ritual

(c) 2006 Hácéčko

Musím říct, že pořádat malý festival nebo chcete-li party žánru psytrance je naprosto neobyčejná zkušenost. Je to okamžik kdy po týdnu příprav skočíte do tunelu, kde je každý krok osudem předem dán a vy jen následujete situaci okamžik za okamžikem. Skutečnost se skládá z čtyřčtvtečního rytmu hodinu za hodinou. Vidíte všechno, co jste plánovali a na čem jste pracovali, a ono to najednou existuje. Hudba hraje, lidi se baví, všechno funguje. Ani nevím, jak poděkovat všem, kdo nám pomáhali. Prostě…. díky!!

Tady je pár fotek… abych nezapoměl.

Další velmi intenzivní zkušenost bylo odehrání dvouhodinového setu v sobotu odpoledne. Byla to má první zkušenost tohoto typu, v podstatě první set skutečně na veřejnosti. Nepopsatelné. Najednou nervozita odchází a pak už jen sledujete hudbu, kterou valíte do lidí. Dostáváte zpětnou vazbu a vezete se na té vlně s nima. Celý ten víkendový průlet se mi smrsknul do dvou hodin na pódiu.

Tady je z toho kratičké video, které kdosi pořídil, aniž by tušil, že pro mě bude představovat důležitou vzpomínku.

Tento víkend byl pro mě neuvěřitelně silným zážitkem. Mohu říci, že mě hluboce poznamenal a posunul zase o kousek dál.

Díl pátý: Snář

Díl šestý: Rrestaurace Aba

Nevím, co se to děje, ale tento srpen je doslova nabitý neformálními pohanskými setkáními. Především během minulého týdne se odehrála série mejdanů s bohatou účastí. Restaurace Aba nejdnou přivítala hosty z Jihlavy, ze Zlína, z Brna, z Liberce a dalších míst ČR a bylo veselo. Několikrát po sobě.

Díl sedmý: Svatá hora

(c) převzato z http://www.svata-hora.cz

Minulý víkend jsem podnikl svůj tradiční výlet na Svatou horu v Příbrami. Kdo to místo neznáte, tak vězte, že se tam nalézá klášter redemptoristů. Celý kopeček je významným poutním místem. Všechno, co tam najdete, je skrz na skrz nasáklé mariánským kultem. Proto také nejezdím do Příbramského kláštera jako do křesťanského kostela, ale jako do chrámu Bohyně. Ona je tam totiž opravdu úplně všude a kříže jsou tam spíš jen do počtu. Každá má návštěva se stává velmi silným rituálem. Poprvé obejdu klášter po směru hodinových ručiček vně obvodové stěny. Po druhé opíšu kruh podloubím s postranními oltáři a kaplemi a bohatou výzdobou. Tří kruh obcházím těsně okolo hlavní centrální kaple. Teprve po té vejdu dovnitř, usednu do lavice a věnuji se tiché meditaci.

Po té se zvedám a odcházím do nedalekého parku. Navštívím Strom, dotknu se jeho kůry a pošeptám mu pár vlídných slov. Lehnu si do trávy nebo si udělám pár cviků Wydy.

Zajdu si klášterní chodbou dolů do Příbrami na oběd. Klášterní chodbou se vracím zpátky na parkoviště. Mávám chrámu Bohyně a jedu do Prahy.

Druhý den jsem byl s Eruikem na Závisti. Před rokem se ke mě Eurik nastěhoval a od té doby tvoříme naprosto nepřekonatelný Libuš City Team. Někdy v té době jsme podnikli výlet na Závist. Libuš City Team by měl být oficiálně rozpuštěn sedmého září. Když jsme poslední pátek prohlíželi fotografie z toho všeho, co se za ten rok na Libuš City stalo, zamáčkli jsme slzu a rozhodli se výlet na Závist zopakovat.

Zasypaná akropole pomalu zarůstá plevelem. Pentagram, který jsme před rokem vyskládali z kamínků vzal čas.

Všechno se mění a každý den je jiný. Věci vznikají jen proto, aby zanikly a mohly díky tomu vzniknou věci jiné.

Díl jedenáctý: Závěr

Život je pro mě polární expedicí objevování nového a poznávání nepoznaného. Jdu sám, neb bouře je krutá. Ochutnávám všemi smysly, piju plnými doušky, nemám žádný strach ani výčitky… neboť vím, že Bohové jsou se mnou teď, stejně jako později a napořád.