Les

Ne příliš zvláštní vzpomínka na procházku lesem

 

Bylo ráno. Popíjel jsem čaj se svým otcem. Seděli jsme mlčky a bylo mi dobře. Vzpomínal jsem na uplynulou noc. Sám hvězdami jsem se skromným vybavením provedl soukromý obřad Lughnasadh – rituál obětního krále a prvního děkování za úrodu. Když obilné klasy trávily plameny, přemítal jsem o výnamu oběti v lidském životě a loučil se v duchu s mnoha vzpomínkami a částmi sebe sama. Staré ustupuje novému. Všechno je jako spirála. Bohyně je krásná a laskavá, ale i strašná a její srp přetne každá pouta a věčnost je trvalá zkáza.

Zabrán do vzpomínek jsem se zadíval na svou hůl. Přišla ke mně teprve před pár dny stejně jako korálky z polodrahokamů, které jsem na ni připevnil a stejně jako pero z dravce, kterým jsem ji včera ozdobil. Uvědomil jsem si, že se s ní chci projít po lese. Jedním douškem jsem vypil čaj, rozloučil se a vydal se na cestu.

Stoupal jsem po cestě a měl jsem žízeň. Potkal jsem svou oblíbenou studánku a vylovil z ní dvě PET lahve. Požádal jsem Bohyni, ať ji ochraňuje před lidským dobytkem a v duchu zalitoval, že se ze studánky nedá pít. Došel jsem až ke kapličce, které se říká Háta nebo-li kaple sv. Agáty. Kdysi se tudy vozili mrtví z Mostečného na hřbitov do Deštné a u Háty se loučili se svou rodinou a vesnicí. Odtud pochází také lidový název Umrlčí cesta – právě po ní jsem šel. Jak příznačné pro Lammas, říkal jsem si. Sv. Agáta čili Háta… kdopak to asi byl, říkám si vždycky, když jdu kolem. Nikdo neví kdy a kdo tuto kapličku postavil, žádné záznamy se o ní nedochovaly a je to moc zvláštní místo. Podle mě byla Háta místní patronkou mrtvých a byla spojena s podsvětím. Sv. Agáta se prý slaví začátkem února…

U Háty jsem vždy pokračoval rovně do hloubi lesa. Nicméně tentokrát jsem zahnul vlevo. Jak jsem se opíral o svou hůl, vydávala při chůzi monotónní chřestivý zvuk. Čím déle jsem šel, tím více jsem si uvědomoval, že takto upravená hůl (s korálky) je dobrým nástrojem k uvedení do lehkého transu během chůze. Přestal jsem sledovat cestu a nechal její zvuk, ať mě vede. Brzy se lesní cesta někam ztratila a já stoupal vzhůru. Klestil jsem si cestu mezi stromy, až jsem došel na vrchol kopce. Byl jediným místem, kde vyčnívaly ze země kameny. Byly nepravidelně rozházené a já mezi nimi jen bez cíle bloumal. V jednu chvíli jsem se zastavil a našel na zemi malou lebku. Napadlo mě, že mi jí možná les nabízí a že bych s ní mohl vylepšit svou hůl, ale jen jsem se na ní díval. Pozoroval jsem jí. Byla jako symbol. Jakoby skrz ní les vyslovil větu.

Opustil jsem skupinu kamenů a vydal se na jih. Kameny byly stále menší a bylo jich méně. Jeden z nich měl zvláštní tvar. Byl prohnutý jako půlměsíc, jako dětská vanička. Odklopil jsem jej a zabořil ruku do hlíny pod ním. Vnímal jsem dotyk a chlad a díval se při tom k nebi skrz koruny stromů.

Když jsem překračoval úzkou pěšinku lesní zvěře, nit na níž byly navlečené korálky praskla. Kuličky z hematitu a jiných polodrahokamů se rozsypaly do mechu. Pomalu a trpělivě jsem je sbíral. Měl jsem v tu chvíli zvláštní klidný pocit, jako bych ležel na hladině rybníka. Znovu jsem si uvědomil, jakou mám žízeň.

Dva z korálků jsem nenašel. Ani jsem se příliš nesnažil je najít. Jen jsem se uklonil a řekl: "…pro Vás duchové lesa a tohoto místa…"

Pokračoval jsem dál v cestě. Po této krátké přírodě se mnoho změnilo. Mé pocity byly jiné. Hůl utichla, neboť korálky jsem měl nyní v kapse. Cítil jsem přítomnost lesních bytostí, která s každým krokem nepatrně sílila. Začal jsem jim zpívat píseň. Byl to nápěv beze slov. Mnotóní a hluboký. Proplétal se se zvukem hole, která pravidelně dopadala na lesní zem. Nechal jsem se unést zpěvem jakobych ani nezpíval já. Kráčel jsem svižným krokem a bez rozmyslu. Míjel jsem stromy a větve, houštiny se mi snad samy od sebe vyhýbaly. Trvalo to dlouho.

Rychlým krokem jsem šel ze svahu skrz mladé stromky. Nějakým nepochopitelným způsobem jsem úplně snadno prošel hradbou mladých kmenů a větví a ocitl se na palouku. Přímo přede mnou byla studna s pootevřeným víkem. Zastavil jsem se a jen jsem pozoroval ten výjev. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám velkou žízeň a duchové mě zavedly právě sem. Široce jsem se usmál a vysvětlil jim, že vodní hladina je určitě příliš hluboko na to, abych se mohl napít. Uklonil jsem se jen a poděkoval.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje píseň odletěla někam do korun stromů a mě obklopuje ticho rušené jen hmyzem a větrem. Přítomnost lesních bytostí byla tatam. Rozhodl jsem se vydat k domovu. Kráčel jsem zpět přes palouk a po několika krocích narazil opět na hradbu mladých stromků. Chvíli jsem chodil sem a tam v naději, že najdu místo, kterým jsem na palouk prošel. Nenašel jsem ho. Nakonec jsem prostě zaťal zuby a prodral se houštím za cenu škrábanců a hromadou jehličí pod tričkem a v botách.

Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že jsem se úplně ztratil. Orientoval jsem se pouze podle slunce. Zkusil jsem znovu chytit ten nápěv, ale nešlo to. Znělo to divně a prázdně. Začal jsem být nervózní a pocit žízně byl čím dál silnější. Našel jsem zvláštní hromady hlíny a kamení zarostlé bylinami. Vnitřní hlas mi řekl vyhnout se jim. Šel jsem dál, stále na sever a domů. Minul jsem kamenolom. Nechtěl jsem vidět gigantickou jámu v kopci… vyšel jsem z lesa a nastavil tvář polednímu slunci. Díval jsem se na hladinu rybníka a na obyčejný život ve vesnici.

Do lesa jsem šel znovu až druhý den. Na hladině studánky plaval malý svazeček lesních květin. Časy se mění, usmál jsem se pro sebe.

Bylo mi dobře.

 


5 odpovědí na “Les”

  1. jo, hezkýJó, je to hezký, určitě hezká procházka, mohla jsem se ztotožnit, ale něco mi tam chybělo. To něco bych odhadla asi jako strach se ponořit hloub a nebo vznést výš. Madla

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *