Les

Zabrán do vzpomínek jsem se zadíval na svou hůl. Přišla ke mně teprve před pár dny stejně jako korálky z polodrahokamů, které jsem na ni připevnil a stejně jako pero z dravce, kterým jsem ji včera ozdobil. Uvědomil jsem si, že se s ní chci projít po lese. Jedním douškem jsem vypil čaj, rozloučil se a vydal se na cestu.

Stoupal jsem po cestě a měl jsem žízeň. Potkal jsem svou oblíbenou studánku a vylovil z ní dvě PET lahve. Požádal jsem Bohyni, ať ji ochraňuje před lidským dobytkem a v duchu zalitoval, že se ze studánky nedá pít. Došel jsem až ke kapličce, které se říká Háta nebo-li kaple sv. Agáty. Kdysi se tudy vozili mrtví z Mostečného na hřbitov do Deštné a u Háty se loučili se svou rodinou a vesnicí. Odtud pochází také lidový název Umrlčí cesta – právě po ní jsem šel. Jak příznačné pro Lammas, říkal jsem si. Sv. Agáta čili Háta… kdopak to asi byl, říkám si vždycky, když jdu kolem. Nikdo neví kdy a kdo tuto kapličku postavil, žádné záznamy se o ní nedochovaly a je to moc zvláštní místo. Podle mě byla Háta místní patronkou mrtvých a byla spojena s podsvětím. Sv. Agáta se prý slaví začátkem února…

U Háty jsem vždy pokračoval rovně do hloubi lesa. Nicméně tentokrát jsem zahnul vlevo. Jak jsem se opíral o svou hůl, vydávala při chůzi monotónní chřestivý zvuk. Čím déle jsem šel, tím více jsem si uvědomoval, že takto upravená hůl (s korálky) je dobrým nástrojem k uvedení do lehkého transu během chůze. Přestal jsem sledovat cestu a nechal její zvuk, ať mě vede. Brzy se lesní cesta někam ztratila a já stoupal vzhůru. Klestil jsem si cestu mezi stromy, až jsem došel na vrchol kopce. Byl jediným místem, kde vyčnívaly ze země kameny. Byly nepravidelně rozházené a já mezi nimi jen bez cíle bloumal. V jednu chvíli jsem se zastavil a našel na zemi malou lebku. Napadlo mě, že mi jí možná les nabízí a že bych s ní mohl vylepšit svou hůl, ale jen jsem se na ní díval. Pozoroval jsem jí. Byla jako symbol. Jakoby skrz ní les vyslovil větu.

Opustil jsem skupinu kamenů a vydal se na jih. Kameny byly stále menší a bylo jich méně. Jeden z nich měl zvláštní tvar. Byl prohnutý jako půlměsíc, jako dětská vanička. Odklopil jsem jej a zabořil ruku do hlíny pod ním. Vnímal jsem dotyk a chlad a díval se při tom k nebi skrz koruny stromů.

Když jsem překračoval úzkou pěšinku lesní zvěře, nit na níž byly navlečené korálky praskla. Kuličky z hematitu a jiných polodrahokamů se rozsypaly do mechu. Pomalu a trpělivě jsem je sbíral. Měl jsem v tu chvíli zvláštní klidný pocit, jako bych ležel na hladině rybníka. Znovu jsem si uvědomil, jakou mám žízeň.

Dva z korálků jsem nenašel. Ani jsem se příliš nesnažil je najít. Jen jsem se uklonil a řekl: "…pro Vás duchové lesa a tohoto místa…"

Pokračoval jsem dál v cestě. Po této krátké přírodě se mnoho změnilo. Mé pocity byly jiné. Hůl utichla, neboť korálky jsem měl nyní v kapse. Cítil jsem přítomnost lesních bytostí, která s každým krokem nepatrně sílila. Začal jsem jim zpívat píseň. Byl to nápěv beze slov. Mnotóní a hluboký. Proplétal se se zvukem hole, která pravidelně dopadala na lesní zem. Nechal jsem se unést zpěvem jakobych ani nezpíval já. Kráčel jsem svižným krokem a bez rozmyslu. Míjel jsem stromy a větve, houštiny se mi snad samy od sebe vyhýbaly. Trvalo to dlouho.

Rychlým krokem jsem šel ze svahu skrz mladé stromky. Nějakým nepochopitelným způsobem jsem úplně snadno prošel hradbou mladých kmenů a větví a ocitl se na palouku. Přímo přede mnou byla studna s pootevřeným víkem. Zastavil jsem se a jen jsem pozoroval ten výjev. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám velkou žízeň a duchové mě zavedly právě sem. Široce jsem se usmál a vysvětlil jim, že vodní hladina je určitě příliš hluboko na to, abych se mohl napít. Uklonil jsem se jen a poděkoval.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje píseň odletěla někam do korun stromů a mě obklopuje ticho rušené jen hmyzem a větrem. Přítomnost lesních bytostí byla tatam. Rozhodl jsem se vydat k domovu. Kráčel jsem zpět přes palouk a po několika krocích narazil opět na hradbu mladých stromků. Chvíli jsem chodil sem a tam v naději, že najdu místo, kterým jsem na palouk prošel. Nenašel jsem ho. Nakonec jsem prostě zaťal zuby a prodral se houštím za cenu škrábanců a hromadou jehličí pod tričkem a v botách.

Netrvalo dlouho a pochopil jsem, že jsem se úplně ztratil. Orientoval jsem se pouze podle slunce. Zkusil jsem znovu chytit ten nápěv, ale nešlo to. Znělo to divně a prázdně. Začal jsem být nervózní a pocit žízně byl čím dál silnější. Našel jsem zvláštní hromady hlíny a kamení zarostlé bylinami. Vnitřní hlas mi řekl vyhnout se jim. Šel jsem dál, stále na sever a domů. Minul jsem kamenolom. Nechtěl jsem vidět gigantickou jámu v kopci… vyšel jsem z lesa a nastavil tvář polednímu slunci. Díval jsem se na hladinu rybníka a na obyčejný život ve vesnici.

Do lesa jsem šel znovu až druhý den. Na hladině studánky plaval malý svazeček lesních květin. Časy se mění, usmál jsem se pro sebe.