4 měsíce, 3 týdny a 2 dny. Drsné rumunské filmové drama, které si na nic nehraje.
Viděl jsem různé snímky, které nějakým způsobem zachycovaly dobu totalitního režimu. Některé jakoby v něm hledaly poetiku, jiné humor, tragédie nebo absurditu. Při sledování rumunského snímku jsem měl pocit, že "kouzlo" totalitní doby líčí jen tak mimochodem. Bezděky. Nestará se o to, co se má zdůraznit, co se bude líbit a co ne. Prostě se jen tak dívá na život, odvíjí se a mimoděk odhaluje nahotu, která je taková jaká je. Popis doby totiž tento snímek nemá v popisu práce. O to lépe se jí dostává až na kůži.
Příběh je vyprávěním o dvou rumunských ženách. Skočí do jejich života bez úvodu v jednom z šedých dní, které tráví na studentské koleji. Události se postupně vynuřují z popisu běžné rutiny studentského života a před divákem se postupně objeví téma ilegálního potratu v celé své studené, hořké a zevnitř na kůži škrábající kráse. Film je mnohovsrtevnatý. Témata se v něm vynořují natolik spontánně, že se člověk nejednou zamýšlí, zda tvůrce sleduje nějakou myšlenku či zda jen nechává diváka hledat si v té bolestivé obyčejnosti "to své". 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny jsou prostě drsná podívaná a obrázek v tomto článku jsem nezvolil náhodně.
Film se tváří jako že je spíše pro ženy. Je o ženách. Jeho tématika je velmi ženská, červená a život se smrtí se v něm zmítají v nepřehledném klubku. Přesto jsem se neubránil dojmu, že pod vícero slupkami se jedná o film především pro muže…
A moje doporučení? Chcete vidět film, který není hezký a místo pohlazení vás přibije do křesla a donutí prociťovat drásavá a studená místa v životě a v sobě, kam se nesmí dívat? Chcete si klást otázky a pochybovat? Chcete zažít atmosféru totalitního Rumunska? Pak je tenhle film pro vás a nelze jinak než jej doporučit.
Odkazy:
http://www.4months3weeksand2days.com
http://en.wikipedia.org/wiki/4_Months%2C_3_Weeks_and_2_Days
Na tenhle film jsem se chystala asi před 14 dny, ale nějak to nevyšlo. Asi ho nemám vidět:-)
Viděla jsem ten film dneska a asi díky nevolnosti již existující se mi z něj udělalo pěkně šoufl. Čekala jsem od toho něco trochu jiného, než dvouhodinový depresivní nářez bez střihu…
Hyperrealistické, řekla bych. Při pomyšlení na to, kolik žen tohle muselo podstoupit (mám takové v příbuzenstvu i když se o tom nemluví) pěkně mrazí.
Líbilo se mi, jak byla ztvárněná totální naivita Gábiny a obvyklý postoj tehdejších mužů v postavě Adiho – doufám, že se muži od té doby poněkud změnili.