O samotě

aneb po pěti letech další básnička o paradoxech.

O samotě

Skrz Slunce do temnoty.
Proletět středem galaxie
a zadívat se do krajiny.
Prochodit v ní další boty
a přijít na to, proč asi je
pohled zevnitř tolik jiný.

Je hrad a v hradě prázdno, pusto.
Na nádvoří potkáš jen rozvířený prach.
Jdi do věže. Neboj se, zkus to.
Místo kliky stiskni vlastní strach.

Za čtyřiceti schody přebývá pán.
Je králem hradu, sám své zemi
je na čtyřicet let zavázán.
A pohled z hradeb – nezdá se mi?

Na míto lesů a kopců až k obzoru,
se prázdný prostor roztahuje
a věž jako trosečník sám na voru
tou prázdnotou si někam pluje.

$$OBR134410$$
(c) obrázek převzat z http://www.worth1000.com

……………………………………………………………………………………………………………