Zimní slunovrat

Malá vzpomínka z víkendu

Jak se vzdalujeme rakouské hranici a stoupáme do kopců Českomoravské vrchoviny, mlha i déšť houstnou a viditelnost se zkracuje. Mlhovky našeho vozu se čím dál obtížněji prodírají zahuštěnou tmou před námi a musíme jet velmi pomalu a opatrně. Tma se zdá být všemocnou a jen svíce zažehnutá kdesi hluboko v nitru před pár hodinami dává tušit, že do našeho světa přichází nové světlo a příslib začínajícího života Boha Slunce.

Starý Bůh jakoby se stal onou zbytečnou mlhou, která ztěžuje cestu poutníkům a kdesi pod kopci se rozplývá do prázdnoty. Jakoby se jeho ostří tenčilo na pouhý proužek "ničeho", které vlaje ve větru a mizí někde, kam už lidské zraky nemohou. Jen zpola zasněný pohled přes rameno a neurčitý výraz v Jeho očích jakoby se stal rozmazanou a neurčitou vzpomínkou na období lovu, lásky, milování i krvavé oběti, které prožil někdo, jehož dny dávají tomuto světu už jen němé ticho.

Jeho děti vítají příchod nového plamene a radují se z návratu světla. Vždyť ono jednou vyroste do krásy a síly, aby zalilo svět svým životodárným horkým deštěm. Malé zlaté dítě je oslavováno a milováno. Je zahrnováno nesčetnými dary a písněmi.

A on… Mlčí… dívá se na nás i svého syna a krůček po krůčku mizí za obzorem našeho vesmíru.

(c) Obrázek Starého Boha je převzat ze stránek http://www.magicalomaha.com/